Foto: Česká televize
Začátky byly krušné a nejeden z tanečníků podléhal depresím, Ondru nevyjímaje. „Můj poznatek, který teď ve mně rezonuje nejvíc, je uvědomění si toho průběhu, který je mnohonásobně delší, než jaký očekáváte jako účastník nějakého uměleckého procesu. V tanci, aspoň pro mě jako pro totálního laika, je ten vývoj neskutečně dlouhý a vlastně ho nevidím. Je to jako když necítíte, že se země otáčí, ale poznáte to večer, že je najednou tma. V tanci to je na týdny, a týdny. Pak se něco stane a uvědomíte si, že asi nějaký pokrok přišel. Ale vy to nevidíte. Takže zákonitě se vám v hlavě rojí otázky: Jsem na to vůbec vhodný? Všechny ty pocity marnosti a beznaděje,“ vyprávěl zpěvák.
Tanec je o koordinaci celého těla, vnímání hudby a kroků, přitom tělo a ruce dělá zcela jiné věci, to je zřejmě oříšek. „Tam vznikají klasicky takové vtipné momenty. Pamatujete, jak jsme se jako děti snažily, předvést ten chyták, že jednou rukou si hladíte břicho a druhou se boucháte do hlavy? Tak to přesně se děje tam. Já něco dělám nohama a rukama. Ruce by měly jít proti tomu a mně automaticky ty ruce jdou stejně jako ty nohy. Partnerka Andrea se mi směje, a já propadám depresi,“ smál se Ondřej.
A v jakém stylu hudby se nejlépe cítí na tanečním parketu StarDance? „Hudebně jsou mi blízké latinskoamerické tance, ale jako tanečníkovi nebo potenciálnímu tanečníkovi, je mi dobře v těch standardních tancích. Nevím, možná je ve mně nějaká anglická duše, že se dobře cítím v těch ladných a elegantních pohybech. V tom je mi líp.“
Ondřej Ruml bude v soutěži StarDance bojovat o výhru s taneční partnerkou Andreou Třeštikovou.
Foto: Česká televize
Občas máme pocit, že jsme na tom fyzicky docela dobře, pak ale přijde každodenní, několikahodinový žápřah a zjistíme, že je všechno úplně jinak. Ondra přiznal, že sport nebyl nikdy zrovna jeho parketa. „Jsem takový ten typ muzikanta, co dopoledne prospí, odpoledne se nají, pak sedne do dodávky, jede na koncert, tam se znovu nají, zazpívá, dá si sklenku vína a jede zpátky domů. Sportování pro mě nikdy nebylo prioritou, vždycky jsem upřednostňoval hudbu. Ale teď jsem musel z ničeho nic přejít do úplně jiného tempa, což mě nakonec těší, protože konečně se něco děje s mým tělem. Cítím se pevnější, zdravější, a dokonce si toho začalo všímat i mé okolí. Což je zajímavé, protože já sám jsem si toho moc nevšiml.“
A jak vám to dalo okolí najevo? „Hrál jsem Lazaruse v Divadle Komedie, muzikál Davida Bowieho, a mám tam scénu, kde jsem do půl těla, jen v takových podvlíkačkách, vypadám trochu jako troska. Když mě moji kolegové viděli svlečeného, tak mi říkali: „Ty ses nějak zpevnil, co?“ A já na to: „No, asi jo, je to vidět?“ A oni: „Jo, předtím ti to tady různě viselo, teď už to vypadá líp.“ Říkal jsem si, že možná je to moje motivace, proč ze sebou začít něco dělat. Je to takové nenápadné zpevnění a zároveň motivace, kterou mi to dává. Včera na tréninku mi Andrea po půlhodině, kdy mě štelovala do nějaké pozice, řekla: „No vidíš, z tebe snad nakonec bude i standard.“ A já si v tu chvíli uvědomil, že mi tanec vlastně začíná dělat radost. Možná bych v něm mohl pokračovat, ať to dopadne, jak to dopadne.“
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář