Mám ráda teplo! Ale otevřeně se k tomu přiznat ve svých pěti letech, kdy na mě maminka otevírala okno poseté jinovatkou, jsem dokázala jen stěží.

 

Maminka se vždycky snažila být naším vzorem. Všechno, co po nás kdy vyžadovala, sama také činila. Denně cvičila, otužovala se, zdravě jedla a pravidelně větrala. Vždycky jsem si z ní v pubertě dělala legraci, protože jsem věděla, co v kterou dobu bude dělat.

 

Celá výchova na mě působila dojmem, že teplo není zdravé. Zvykla jsem si na maminčiny picí dny, kdy za celý den ničeho nepozřela a pitím ovocných čajů se k večeru dopracovala do stavu, kdy seděla u kamen, přes sebe měla tři deky a drkotaly jí zuby, protože jí zkrátka energie došla.  

 

Jak jsem vždycky oddalovala dobu, kdy jsem měla jít do postele! Znamenalo to vlézt do vymrzlého pokoje, v tenké noční košili dojít k oknu a alespoň ho přivřít a honem se schovat pod peřinu. Ale pod peřinou je teplo, až když se tam udělá. Takže jsem vyráběla řadu cviků, spočívajících v malých pohybech končetin i celého těla, aby teplo pod přikrývkou vzniklo pokud možno co nejrychleji.

 

Neznám nikoho, kdo by neměl rád teplo. Jistě, pár lidí vám řekne, že nesnáší horké letní dny, ale když přijde zima, každý z nich se rád zachumlá do teplé bundy a spíše než ledový čaj objedná sobě v kavárně raději grog a tím se pak zahřívá celý zbytek dne. 

 

Vždyť oheň a teplo z něj sálající byly začátkem úspěchu už v pravěku. Pohled do otevřeného ohně uklidňuje. Zahřeje nás, potažmo nás i nakrmí, osuší. Znamená uspokojení našich primárních potřeb. Z jeskyní jsme si proto oheň přinesli do našich moderních domovů.

 

Ale co se to s ním tady ve městech stalo? Místo otevřeného ohně máme většinou soustavu potrubí. Copak pohled na trubky někoho uklidňuje? Ano, mého přítele, který se rozzáří blahem, když při procházce lesem natrefíme na plynovod. (Ano, mám pro to vysvětlení. Je architekt. Jako takový mívá různé vrtochy.) Ale uklidňuje snad někoho jiného?

 

Neuklidňuje.

 

Proto se snažíme napodobovat praskání polínek z otevřeného ohně nejčastěji krbem. Fascinuje mě, jak může někoho uklidnit pohled do skleněné boudy, ve které se mihotá červeně osvětlený kus látky na umělohmotných kusech dřeva. Obchodu s umělým ohněm se překvapivě daří. Lidé si nahrazují umělou hmotou vůni dřeva, dýmy z kamen a zvuky praskajícího polena. Záhada.

 

Jsou i momenty, kdy je praskající dřevo známkou nastupující katastrofy a málokomu v tu dobu připadá příjemné. Minulé Vánoce jsme doma ve dvou hráli koledy na kytaru a na basu, bylo to romantické, uklidňující. V pokoji jsme si zapálili adventní věnec. Po pár koledách jsme si všimli, že jsme si ho zapálili celý. Horko nám bylo pořádné. Byl to snad jediný případ, kdy mi praskající větvičky nepřišly moc fajn a měla jsem strach o svou kuchyň, dřevěnou žaluzii a o nás dva.


Včas "implantovaný" mokrý hadr naštěstí vše zachránil a můj vztah k ohni tím nijak neutrpěl. Ale požáry nevyhledávám.

 

 


Jaký je váš vztah k teplu?
Také jste si doma vyrobili požár? 

Mrznou vám v zimě prsty na rukách i na nohách?
Máte doma umělý krb? Jak si na něm opékáté špekáčky?

Uklidní vás i malý plamínek z karmy?
Máte hrůzu z pohledu do ohně? 

Jsou čerti? Bojíte se pekla?

Nesnášíte otužování? Ledová sprcha - vaše smrt?
Milujete dlouhou koupel v horké vodě? Při svíčkách?

Kdy vám bylo naposled pořádně horko?
Někdo vám zatopil?

Napište nám, rádi vás za zajímavé příspěvky odměníme.

redakce@zena-in.cz