Když se probírám starými fotkami, zjišťuji, že ofina je vlastně moje značka. Měla jsem vlasy jak hřebíky, zdravé a lesklé, tak proč experimentovat, že? Provází mě od malička.
Zpočátku ufiknutá v půli čela, jak se říkalo, podle kastrolu. To abych nešilhala. Pak těsně podél obočí, jindy zase do kulata na způsob gotických pážat, jako kdysi slavná francouzská šansoniérka Mireille Mathieu.
Dokonce jsem si ji sama stříhala podle šablony. Tedy, abych byla přesnější, podle kulmy. Teď se tomu usmívám.

Móda nemóda, ofinu jsem nosila pořád. Tedy až na jedno období, kdy jsem chodila s bláznem, který mi neustále odhaloval čelo a vlasy strkal za uši. Šíleně mě to rozčilovalo, ale byla jsem zamilovaná, tak jsem udělala ústupek a nechala si narůst dlouhou patku. Konec lásky, konec patky. Vrátila jsem se k ofině.

Ofina a já prostě patříme k sobě. Cítím se v ní tak nějak v bezpečí, jako když koukám zpoza střechy, a  navíc tak trochu kamufluje můj výrazný nos. Jednou krátká jako u Amélie z Montmartru, podruhé dlouhá, že skoro nevidím, jednou hustá, pak zase prostříhaná.

Někde jsem četla, že ofina omlazuje. No jo, přinejmenším pod ni schováte vrásky na čele nebo tu mračivku mezi očima. Tak vida. Zabíjím vlastně dvě mouchy jednou ranou.
A teď ofiny objevili i kadeřníci modelek.
Už to není jen o dlouhých vlasech, zase hrají prim středně dlouhé účesy a ofiny.



A co vy, milé ženy-in?
Nosíte ofinu?
Jak dlouhou, jak dlouho?
Myslíte si, že má opravdu omlazující účinky?

Reklama