Myslíte si, že stopování je v dnešní době pro sebevrahy a málokdo si na něj troufne? Nenechte se mýlit! Tomuto druhu dobrodružného cestování holduje poměrně početná skupina lidí… důkazem je letošní první ročník Mistrovství České republiky v autostopu!
Vydat se z Prahy na Gibraltar a zpět v co nejkratším čase zní jako poměrně zábavná a přijatelná výzva, pro někoho možná zbytečná a nudná. Přidáme-li k tomu však příslovečné určení způsobu „STOPEM“, řada z nás začne kroutit svými hlavami a vysílat posměšná gesta a výchovná slova typu: „Tak do toho by šel jen blázen“, „To teda leda ve snu, ještě si svého života vážím!“…
Hmatatelným důkazem toho, že i v dnešní době existují lidé, kteří tento druh dopravy často využívají, jsou i dvě mladé dívky Gabriela Lustigová (20) a Petra Křiklánová (26), vítězky prvního ročníku Mistrovství ČR v autostopu.
Jak jsem již uvedla, jste vítězky Mistrovství ČR v autostopu. O co se vlastně jednalo?
Petra: MČR v autostopu probíhalo pod patronátem cestovní agentury Jedu.cz s.r.o, jejímž zakladatelem je Pavel Zíka, a která se specializuje na exotické cesty. Soutěž spočívala v tom, abychom se co nejrychleji dostaly z Prahy na Gibraltar a získaly co nejvíce hlasů od fanoušků a 5členné poroty. Doba cesty se pohybovala od šesti dnů (i s povinnou 24hodinovou pauzou na Gibraltaru) po cca 12 dnů. Během cesty se navíc muselo splnit 5 úkolů (vylézt na kopec s minimálním převýšením 150 m, vyfotit se před prvoligovým fotbalovým stadionem, seznámit se se starostou nějaké obce, vykoupat se v moři a vyfotit se před hradem či zámkem). Hodnocení tedy vycházelo z rychlosti posádky. Výhercem se pak stal tým s největším počtem hlasů. Což jsme byly my…
Jak vás, křehké dívky, napadlo něco podobného zkusit?
Gabriela: Na internetu jsme viděly inzerát na tuto soutěž a prostě jsme se ihned rozhodly, že je to závod přímo pro nás!
Petra: S Gábinou jsme plánovaly nějaký finančně nenáročný výlet, ale kvůli málo společným termínům jsme to už skoro odpískaly, když v tom se nám do rukou dostala příležitost přihlásit se do této jedinečné soutěže, ani minutu jsme neváhaly a napsaly pořadateli. Další den jsme dostaly kladnou odpověď.
Stopování je tedy pro vás „drogou“?
Petra: Pokud se o prázdninách najde čas, tak někam vyjedeme, ale drogou bych to rozhodně nenazývala, spíš příjemným zpestřením cestování…
Gabriela: Pár stopařských výletů jsme už podnikly. Dá se říct, že cestování tímhle způsobem dostane úplně jiný rozměr, člověk neví, jestli na dané místo vůbec dojede a kdy, pozná nové lidi (musím zaťukat, že na ně jsme měly opravdu štěstí) a v podstatě je to jedno velké dobrodružství. Určitě větší než když člověk nasedne v Praze do zájezdového autobusu a druhý den večer vystoupí u hotelu v Chorvatsku (smích).
Přibližte nám, jak vaše cesta probíhala?
Petra: Ve výsledku byla cesta celkem snadná (Gibraltar–Praha–Gibraltar) s výjimkou jihu Španělska, kde stopování není tak známé a kde se všechny posádky zdržely poměrně dlouhou dobu. Německo a Francie byly, co se stopování týká, poměrně lehce zvládnutelné…
Holky, ruku na srdce, byla chvíle, kdy jste se opravdu bály?
Petra: Je pravda, že jednou jsem se bála, a to když už jsem byla vyčerpaná a řidič nás nechtěl hodit na jednu benzínku s tím, že ví o lepším směru. Jezdily jsme po Lyonu, bylo kolem půlnoci a já nevěděla, co si počít, navíc jsem mu nerozuměla. Gábi si s řidičem něco neustále povídala, pak mi ale sdělila, že by ji pán řidič nejradši pozval na rande a že by nás klidně hodil až domů do Prahy, kdyby nemusel druhý den pracovat… poměrně rychle jsem se tedy uklidnila.
Gabriela: Nejtěžší a nejnebezpečnější zážitek celé cesty pro nás byl jeden ze soutěžních úkolů – půlnoční výšlap na kopec…
Jak probíhal?
Petra: Abychom měly tento soutěžní úkol konečně za sebou, rozhodly jsme se ve Valencii za benzínkou přelézt ostnaté dráty, ignorovaly jsme nápis ZÁKAZ VSTUPU – SOUKROMÝ POZEMEK a ocitly jsme se uprostřed citrusového pole. Abychom úkol splnily, musely jsme stoupat výš a výš, což bylo strašné – všude samé trny, kaktusy… nemusím dodávat, jak vypadalo naše oblečení. Ale ten výhled na noční Valencii stál ve finále za to!
Holky, co vlastně děláte, když zrovna nestopujete?
Petra: Jsem čerstvou absolventkou ČZU a reprezentačně hraji softball.
Gabriela: Studuji medicínu a také, jako Petra, hraji softball. Čímž lehce trpí můj společenský charakter, jelikož tyto dva zájmy jsou poměrně dosti časově náročné.
Čekaly jste, že vyhrajete?
Petra: Nečekaly jsme vůbec nic, spíš jsme si chtěly užít začínající léto a načerpat nové síly na reprezentační období po těžkém studijním roce.
Gabriela: Očekávala jsem, že se umístíme v první polovině, ale když jsme vyhrály, byl to vážně super překvapující pocit!
Šly byste do závodu znovu?
Petra: Určitě! Soutěž nám dala hromadu nových zážitků, možnost seznámit se se super lidmi, a také jsme poznaly to, že v dnešní uspěchané době mezi námi stále existují dobré duše, které člověku bez jakékoliv finanční podpory pomohou.
Gabriela: Naprosto s Petrou souhlasím.
Takže, dámy, kam v brzké době vyrážíte?
Petra: Obě se teď připravujeme na reprezentační softbalové akce. Gábina vyráží na mistrovství Evropy do Bulharska a já na mistrovství světa do Holandska. Až si odbudeme toto soutěžní období, tak bychom chtěly podniknout nějaký výlet po Evropě. Momentálně to vidíme tak, že po turnaji navštívíme jih Itálie a pak přejedeme trajektem do Řecka. No a tam se uvidí, co a jak dál. Nikdy moc neplánujeme, vše spíše vymýšlíme spontánně a vyrážíme tam, kam nás napadne!
Děkuji vám za rozhovor a ještě jednou gratuluji!
Chcete-li se dozvědět o průběhu celého závodu a osudu dalších soutěžních posádek více, navštivte web: http://www.jedu.cz/cs
Nový komentář
Komentáře
Já v mém věku už nestopuji,stopovala jsem za mlada a také se mi to jednou nevyplatilo.
peetrax — #33 ono je to složitější. Člověk si musí dát pozor, jak formuluje to, co od vesmíru očekává. Často se mu ty myšlenky a očekávání splní způsobem, o který zrovna nestál, nicméně bych přesto řekla, že vždycky je lepší chtít a očekávat něco pěkného, než se třepat hrůzou, co všechno by se mohlo přihodit, kdyby...
bojím se stopovat a taky si myslím že už by mě v mém věku nikdo nezastavil
Trefa:stopovani jsem nikdy nemela rada.
Rikina — #28 však proto jezdím radši na kole
Rikina — #31 zaujalo mě to radostné očekávání. Měla jsem za to, že přitahování pozitivních myšlenek platí všude na světě. Tož né.
Kromě toho v tomto případě šlo o organizovanou soutěž - ti účastníci se patrně museli v průběhu cesty nějak hlásit, kde jsou a kam až dojeli, tudíž by si jistě i mohli zavolat pomoc. Nepřipadá mi to jako vražedně nebezpečný podnik.
peetrax — #30 no tak zase je určitá hranice mezi radostným očekáváním a holým nerozumem. Článek je o stopování v Evropě, ne v Pákistánu.
Rikina — #29 tak tak, takové radostné očekávání jako měly ty dvě holky, co stopovaly v Pákistánu. To je dnes už taky dost známá věc.
Ovšem plně souhlasím s tím, že stopovat by neměl nikdo, kdo je už dopředu vyděšený jak sněhulák v prvním jarním dnu, a má plnou hlavu děsivých představ, co by se mu všechno mohlo stát. Protože něco z toho se mu pak zaručeně stane. Lidi si to ale sami přivolávají. Kdo jde na věc s radostným očekáváním a optimismem, málokdy se zklame a stane se mu nepříjemnost. To je známá věc, a netýká se to jenom stopování, ale všech možných situací, kdy si nejsme jistí. Jestliže se člověk už dopředu chová jako oběť průšvihu, tak se nemůže divit, když průšvih skutečně nastane.
gerda — #24 nechci ti brát iluze, ale dneska jezdí s autobusem kde kdo.
Řidičů je trvale nedostatek, takže berou skoro každýho.
a já stopovala roky,sebevědomě dodávám,že jsem a byla jsem poměrně hezká osoba,jezdila jsem v čr, ale hlavně po Evropě a nikdy se mi nic nepřihodilo,jeden řidič ve Španělsku,sice nějaké řeči vedl,ale mé odmítnutí respektoval a stopaře berem s mužem docela často
gerda — #19 jo, tohle přesně se stalo mému strýci v osmnácti, s kamarádem na Slovensku stopovali a řidič měl pak nehodu. Strýc to odnesl "jen" ochrnutou rukou od ramene, u druhého kamaráda úraz hlavy prý nějak spustil schizofrenii. Dnes je strýci pětašedesát a s jednou rukou se žít naučil. Neříkám, že jindy jinde by se mu něco takového nestalo, ale...
Stopování je podle mne obrovský risk. Já jako mladá stopovala hodně, až jsem natrefila na "magora", který měl oplzlé řeči, začal mi sahat na nohu a když jsem chtěla vystoupit, jen se smál. Bylo to strašné a tak jsem si otevřela dveře, on začal panikařit, nadávat a nakonec přece jen zastavil a mě z auta doslova vyhodil. Bylo to strašné, třásla se mi kolena, a přestože jsem skončila někde mezi poli, tak jsem už tu ruku nezvedla. Mobily nebyly a já šla domů asi tři hodiny. Vyděšená, zničená a poučená. Už nikdy více.
Stopaře neberu také, a pokud by stopovalo nějaké mé dítě? No, moji historku znají a já se pokusím věřit, že nestopují. Konec konců tři dospělé děti již mají auta a ta nejmladší má ten mobil a tak si může kdykoli zavolat rodiče, prarodiče, či mojí sestru, bratra, bratrance... Chci věřit, že vždy využije všechny tyto možnosti, než aby tu ruku zvedla. Nestojí to za to!!!
Rikina — #21 ne, jet hromadnou dopravou je něco jiného. Tam musí mít řidič sakra oprávnění, dá se věřit, že to umí. Kdežto nasednout do vozu k člověku, o kterém vůbec nevím, kolik toho najezdil, to ani náhodou. No, a v autobuse nebo vlaku jsem anonymní, čučím z okna, nemusím se vybavovat, kdežto v autě je jaksi společenská nutnost odvděčit se alespoň hovorem. No, a ručka šmátralka na koleně stopařky, tak ta už je pověstná. Však je to kolínko na dosah. Na druhé straně, být řidičem, cizí člověk v zádech by mě dosti znervózňoval.
Stopovali jsme z ČR do Španělska a zpět. Bylo to super.
v mládí jsem stopovala, ale dnes ani za nic..
gerda — #19 to bys nemohla jezdit ani veřejnou dopravou, to je samý "cizí" řidič, co ho neznáš
Vnitřek auta že je mimořádně intimní prostor? 
Šmarjá, včera jsem byla na služební cestě, a to tedy cizím mimořádně intimním autem, řídil šéf, neb to auto je jeho a mně by do ruky své vymazlené BMW nesvěřil (bodejť jo) - takže teď si jeho zákonitá manželka bude myslit, kdo ví co jsme nedělali "v intimním prostoru"? 
Stopem jsem v životě jela jednou, stopaře neberu a holky mají můj obdiv, za odvahu. Moje děti bych ale za podobnou akci plnou dobrodružství, ale i nebezpečí určitě nepochválila.
a to ještě nepíšou o tom, že i se stopaři se může auto vybourat. Řidič nemusí být rovnou násilník, ale může být nešika, nepozorný - a nechat se zmrzačit? Já mám v těchto věcech ráda jasno. Cizího neznám, k cizímu nelezu. Nehledě k tomu, že vnitřek osobního auta je mimořádně intimní prostor. Na to jsem moc cimprlich.