„Já se snažím zášť v sobě nedržet, ale není to tak lehké, jak se zdá. Zejména to platí pro mé vztahy,“ přiznává Iva (42). „Jsou křivdy, které v sobě prostě mám, a vyplují na povrch pokaždé, kdy dojde k nějaké krizi s mým mužem.“
„Petr měl před třemi lety úlet se svojí starou láskou. Sám mi řekl, že přijede a jdou spolu na večeři, a tak jsem to brala úplně normálně. Jenže mi zvědavost nedala, nakoukla jsem mu do telefonu. Marii napsal, že ji stále miluje. Miluje! Dva měsíce před naší svatbou. Mně se málem zhroutil svět. Nelenila jsem a Marii jsem kontaktovala, Petrovi jsem vyhrožovala, že odejdu a je to konec našeho vztahu. Jeho bývalá láska byla už dávno pryč, jen mu udělala pořádný guláš v hlavě a mě připravila o nervy,“ vzpomíná Iva a dodává: „Petra jsem si vzala, ale nikdy mu to neodpustila a nikdy ani neodpustím. Číslo na Marii mám stále a pokaždé, když se s manželem hádáme a já mu to vyčtu, napíšu i jí. Nevím, proč to dělám, žere mě to zevnitř, ale je to jediný můj ventil.“5b8e65e66c05cobrazek.png
Otázka odpouštění je složitá. Většina z nás by zřejmě odpověděla: „Ano, samozřejmě, že má člověk odpouštět, vždyť to dělá zejména sám pro sebe”. Kdyby bylo ovšem tak jednoduché plnit to, co si člověk racionálně vysvětlí a odůvodní, bylo by nám na světě hej. Bohužel, dosáhnout prožitku plného odpuštění, kdy se člověk zbaví veškeré záště vůči druhému a posléze si s ním může vyprávět jako by se v minulosti nic nestalo, je poměrně těžké a dosáhne toho jen málokdo. „Lidé, kteří nám dovedou nejvíce ublížit, jsou často pro nás důležité postavy, nebo nositelé určitých atributů, které jim podvědomě připíšeme, a tak jim dodáme i váhu a moc. Nebo se nás paradoxně může dotknout relativně bezvýznamná osoba, kterou bychom mohly nazvat „komparz každodennosti“. Tak se i může stát, že nás urazí prodavačka, a vy nemůžete přijít na to, jak vás cizí ženská může takovým způsobem rozhodit. Pořád si v hlavě opakujete scénu, kdy na Vás byla u pokladny sprostá a snažíte se vymyslet, co byste jí mohli příště říct, abyste jí to vrátili,“  říká vztahová psycholožka Klára Hlůžová. Jaký je vlastně důvod, že zabrala tak velkou část vašeho dne? Jak to, že jí nedovedete vyhnat ze své hlavy?

Od dětských let až do dospělosti

Každé malé dítě se narodí s potřebou pocitu bezpečí a bezpodmínečné lásky. Pokud z jakýchkoli důvodů jeho potřeby nejsou dostatečně nasyceny, promítá se to do jeho obrazu o sobě samém a následně i do vztahů. Říká se, že dítě se zrcadlí v očích své matky. To znamená, že pokud je pro ni dokonalým tvorem takové, jak se narodí, nepochybuje následně o tom, že je dobrý a dostatečný člověk a přirozeně se snaží nabýt svého nejlepšího bytostného já.
Pokud však matka z jakéhokoli důvodu nedokáže vidět ve svém dítěti jako dokonalou bytost se vším, co představuje, odrazí se to i v jeho postoji k sobě samému, a tak i k druhým. „Myslím, že odpuštění není tak docela o lidech, kteří nám nějak ublížili, ale o nás samotných. O našem sebevědomí, o pocitu méněcennosti, o pocitu, že v životě máme právo na to být milovaní, držení v úctě, že s námi má být zacházeno slušně, ale přitom to tak není... Domnívám se, že pokud člověk začne sám sebe milovat, ctít se a chová se k sobě slušně, unese, pokud to tak druzí občas dělat nebudou a odpustí jim jejich prohřešky,“ říká Klára Hlůžová.

Odpuštění je důležité

Odpustit znamená jít dál. Odpuštění je základním kamenem naplněného a hodnotného života. Žít takový život totiž bez umění odpouštět nejde. A tak bychom se o to měli snažit ze všech sil. Přesto je jasné, že se některé věci odpustit nedají. Na druhou stranu, odpustit sám sobě, by měl každý zkoušet, a to denně. Některé lidi je prostě možné vypustit ze svého života a dál se s nimi nestýkat. Sám před sebou nikdo z nás neuteče. Pokud si odpustíme, že prostě nejsme vysněné dítě svých rodičů, že nezvládáme věci tak, jak bychom chtěly, že ne vždy udržíme nervy na uzdě, že nejsme tím nejlepším rodičem... Přestaneme na sebe být tolik náročné a začneme se mít více rády. Pak je možné přijmout i ostatní jací jsou, a to i s jejich chybami. Odpustit bychom měly hlavě samy sobě, což je ovšem taky jedna z nejtěžších věcí na světě.

Jak na otázku odpuštění odpovídá manželský poradce a terapeut Lucian Kantor?

Měl by člověk odpouštět?
Odpuštění je jediný způsob, jak si zachovat duševní pohodu. Každý zažívá během svého života mnoho situací, které vnímá jako křivdy a pokud si někdo ten negativní pocit v sobě zakonzervuje, začne se vnitřně sžírat a jediný kdo trpí nejvíc, je on sám. I pokud se Vám stane něco hrozného, nikdo čas nevrátí a pomsta Vám nepomůže. Agresora můžete jenom eliminovat - vyloučit ze svého života, nestýkat se s ním a zabezpečit, aby Vám co nejméně vstupoval do Vašeho života. Nemá smysl se snažit takového člověka pochopit, nebo stát o to aby on pochopil Vás. Buď je někdo otevřen dialogu a porozumíte si, nebo Vás druhá strana nechce pochopit a pak každé slovo je jen ztrátou energie.

Jak v sobě nedržet staré křivdy?
Jakýkoli starý příběh je legenda. Nikdo si nepamatuje nic přesně, vše je pokryto domněnkami a interpretacemi. Staré příběhy by se měly pouze vyprávět. Chceme-li odpustit, měli bychom si uvědomit, že ten, komu odpouštíme, jsme my sami. Pokud si odpustíme emoční výlevy vůči osobě, která nám za to nestojí, uleví se především nám. To my jsme plní negativních emocí, a pokud je někdo tupý blbec, nestojí nám za to, abychom mu věnovali sebeméně energie. I negativní myšlenky nám berou energii, kterou bychom měli investovat do sebe či do svých blízkých.

Má naše odpuštění něco společného s tím, komu odpouštíme? 
Mnoho mých klientů hůře odpouští v rámci rodiny, protože očekávají, že uvnitř rodiny si přece všichni rozumí. Důležité je pochopit, že to, že si nerozumíme je úplně normální. Každý žijeme ve svém světě, a pokud potřebujeme porozumět druhým, je potřeba naučit se naslouchat, ale to nás nikdo neučil, nás učili a často učí, jak se prosadit a získat výhodu. Dobrým začátkem, je mluvit za sebe a o sobě. Např. „To, co se stalo se mě hodně dotklo, protože jsem to vnímal/-a ... tak a tak. Hodně by mi pomohlo...” Pokud toho druhého osočíte, nebude chtít naslouchat. 

Také si přečtěte:

Reklama