Nakupování, seznamování, videohovory nebo hledání práce přes internet už je dnes zcela běžnou záležitostí. Počítač s přístupem k internetu už dnes využívá většina lidí v práci a podle posledních průzkumů ho má přibližně 56 procent populace také doma. Bez nadsázky se tedy dá říct, že už všichni prakticky ve virtuálním světě žijeme. Bylo tedy jen otázkou času, kdy v něm budeme také odpočívat…

cemetery

České hospicové sdružení Cesta domů pomáhající rodinám s domácí péčí o umírající členy rodiny, přišlo koncem minulého roku s novým projektem. Prostřednictvím stránek www.vzpominky.nezavirejteoci.cz mohou pozůstalí „pořídit“ pomník zemřelým členům rodiny či přátelům, na které stále vzpomínají. Mohou na něm virtuálně zapalovat svíčky, klást kytice i věnce, přidávat o zemřelém informace, fotografie nebo psát vzkazy. Možná vás napadá, jestli už něco takového není za hranicí lidskosti a úcty k zemřelým. Na to má ředitelka sdružení Cesta domů, Martina Špinková, jasnou odpověď:
„Vzpomínky nenahrazují skutečné pomníky a skutečné svíčky, ale setkání lidí, kteří se neznají a znali zemřelého, ta tam mohou být skutečná. Díky Vzpomínkám se setkali například dva poslední příbuzní zemřelého, kteří o sobě nevěděli... Také se snad trochu tím ztratí ostych a strach z truchlení a vzpomínání, mnoho lidí to pokládá totiž za nepatřičné.
Pokud tady vzpomínky otevřou nějaká užitečná vrátka a někoho díky nim napadne také doopravdy zajít na hřbitov, nejen si kliknout na svíčku myší, bude to dobře,“ vysvětluje Martina Špinková skutečný účel projektu. Ten byl podle ní zamýšlen zpočátku především pro ty, kteří na hrob mají daleko, nebo nevědí, kde člověk, na kterého rádi vzpomínají, leží.

Normální je nepohřbívat?

„Brzy po založení Cesty domů jsme si říkali, že by bylo dobré mít pro pozůstalé místo, kde se mohou „sejít“, společně vzpomínat, pověsit fotku, poděkovat. Nakonec vzniklo něco úplně jiného: užitečný veliký portál www.umirani.cz pro pacienty, pečující a pozůstalé. Až loni jsme dostali grant, kde bylo možné původní nápad uskutečnit, a tak vznikly Vzpomínky,“ přibližuje Martina Špinková důvody, které vedly ke vzniku virtuálních vzpomínek.
Přes polovinu pohřbů v Praze probíhá bez obřadu, velká část uren zůstane nevyzvednuta a posléze nasypána do hromadného hrobu. „To neznají žádné slušné civilizace v minulosti, to jsme vymysleli až my tady v Čechách, a ještě to vlastně často pokládáme za normální,“ říká Martina Špinková s tím, že už proto by měl být vzpomínkový web vnímán jako maličký kamínek v mozaice možností, jak vyjádřit úctu těm, kteří tu s námi jednou byli.  

Cimrmanovi pomník neprošel

Otázkou ovšem zůstává, zda to ještě více nenahrává českému cynismu. Nebudou lidé šetřit na pozůstalých ještě víc? Vždyť zapálit svíčku nebo položit věnec virtuálně v pohodlí domova je o tolik snazší, rychlejší a nic (nebo skoro nic) to nestojí. Úcta je vyjádřena, povinnost splněna…?
„Já jsem se ještě s těmito spekulacemi nesetkala, ale jsou jistě legitimní, také jsme dlouho váhali,“ přiznává Martina Špinková. „Ale osobně si myslím, že je to skutečně JEN internetový prostor, jedna možnost VEDLE možností dalších. A co se šetření za pohřby týče, tak za pohřeb většinu peněz platíte stejně, v tom ten problém není. Prostý obřad stojí jen asi o čtvrtinu více než to, co stejně platit musíte. Myslím si, že bohužel spíš šetříme sami sebe v bláhovém domnění, že se smutku jde bez pohřbu vyhnout. Zatlučeme jej někam hluboko, ale on pak stejně vleze oknem a udělá paseku větší, než kdybychom se poctivě rozloučili a starými dobrými rituály si krok za krokem prošli.“

Nabízí se ještě jedna otázka. Češi jsou známí svým černým humorem, který se nezastaví před ničím. Jak se projekt brání vtipálkům, kteří se rozhodnou „pohřbít“ někoho zaživa?
„Na cynické vtipálky musíte být připraveni při tvorbě každého webu a v tomto případě dvojnásob,“ přiznává ředitelka sdružení. „Na druhou stranu jsme primárně pozitivní a zatím se důvěra osvědčila. Jediný pomník člověku, který nežil, byl založen Járovi Cimrmanovi, nu a to jsme dle regulí pietně sundali, ale zároveň ocenili autorův smysl pro humor.“