Moje kokří potvora je mistr v disciplíně vymyšlení, kam panička schovala odpadky! Samozřejmě, že je vycvičený, poslouchá na slovo. A když mu venku řeknu „nesmíš“, s hrdě vztyčeným fifákem obejde zakázaný objekt, ať už je to cizí pes, dítě s rohlíkem či zbytky. Myslí svoje a určitě to není nic lichotivého na mou adresu.

Přísun zákazů ovšem vázne v době, kdy jsem mimo byt. A pak začíná rodeo! Od malinka mu neskutečně voněl odpaďák. Ach jo. Kdyby své snažení a inteligenci raději vydal na studia, mohla jsem mít psa například s vysokou školou. Jenže to on milostpán Archibald ne. Jeho jedinou touhou, sotva opustím byt, je vyštrachat cokoliv k snědku. Podotýkám, že je živený dobře a hlady určitě netrpí. Posuďte sami, jestli tohle není o infarkt…

Zlatíčko štěňátko se batolí po garsonce a vypadá jak nevinnost sama. Pak jednoho dne přijdu domů a ztuhnu – po celém bytě včetně postele jsou roztahané odpadky z koše. Štěňátko vesele vrtí ocáskem a div se nepřerazí, jak mě letí přivítat. Uprostřed cesty se jaksi zarazí a už tuší, že práce, na kterou je očividně pyšné, se paničce jaksi nelíbí. No nic, zmlátit ho nemůžu, tak si ulevím slovním proudem: ty prase, cos tu vyváděl, já tě asi přetrhnu a udělam ti z prdele sekanou!!!! A celou dobu úklidu přemýšlím, jak se ten mrňavý ničema dostal do 3x vyššího odpadkového koše.

Zakoupila jsem šlapací koš s těsným víkem a myslela si, jak jsem na něj vyzrála. Chyba lávky! Černá duše Archibaldova mě sadisticky nechává ukolébat a pak opět zasadí ránu mému poklidu. Po příchodu z práce se na mně smějí slupky od brambor napasované v křesle, kelímky od jogurtu a jako vrcholné číslo – pejsánek má za uchem nalepenou žvýkačku. Pohromu uklidím, byt vyčistím a se zadostiučiněním žvýkačku ustřihnu, jen ať si chodí se zubem! Spratek jeden :).

Koš je napasován mezi skříňky a otočen ke zdi. Jak je to praktické, si jistě dovedete představit, ale nějakou dobu je klid. Ze štěňátka vyrostl statný pes a tak přicházím domu, odpaďák je převrácen a co bylo poživatelné, sežráno. Stavím tedy při každém odchodu koš na linku, tam pes nevyskočí. A zase omyl. Miláček vymyslel, jak na tuhle mojí podlost vyzrát. Vyskočil na dvířka u trouby, otevřel je (tím je vylomil!) a po nich hravě vyskakuje na linku, koš shodí a má vyhráno. Málem mě trefil šlak! Od té doby na linku vyskakuje z místa a cokoli tam ponechaného zreviduje! Při každém odchodu tedy vyndám pytlík z koše a pověsím ho vysoko na háček, původně určený chňapkám. Jenže to by nesměl být pes s duší i výskokem cirkusáka, takže skáče tak dlouho, až pytlík protrhne. Potupně tedy při každém opuštění bytu odnáším koš do jiné místnosti. Je samozřejmě otázkou času, kdy se naučí dveře otvírat, ale já už pomalu rezignuji… Arčí určitě netrpí nedostatkem pohybu. Bereme ho s sebou na skoro všechny sportovní aktivity, na chatu, k babičce na zahradu. Denně při procházkách aportuje, plave, blbneme na hřišti pro pejsky a překážky miluje. Doma je to prostě kdo s koho….

Ano, dveře otevřeny a koš opět dobyt. Takže můj odpaďák skončil neslavně, je v ložnici zavěšen na lustru a zatím je to jediné místo, kde odolává! Když to někde řeknu, lidi si málem uplivnou. Ale přátelé a zúčastnění ví, co se tady děje a že opravdu nejsem blázen s nějakou úchylkou. :)

Krásný den a hodně zábavy s Vašimi čtyřnohými miláčky.

Amálie

Teda fuj, lézt do koše, to je ale eklHAFt :) Ale jinak šikovný kluk :).

redakce@zena-in.cz

TÉMATA:
DŮM A BYT