Jestli si myslíte, že když najdete u hypermarketu v popelnici bednu s malými koťaty, že je prostě jako slušný člověk vezmete, dáte jim najíst a zajedete do prvního útulku, kde se jich hned jiní slušní lidé ujmou, pak jste vedle jak ta jedle!

kock

„Příště už budu chytřejší!“ pravil kamarád po té, co strávil půl dne, kdy byl velice vytížený pracovními povinnostmi, poletováním od čerta k ďáblu kvůli odloženým koťatům.

Byl naštvaný a já se trošku nedivím.

Tak jako každý den i to úterý, týden před svátky si Pavel předtím, než vyrazil do kanceláře, kupoval v Praze na Lhotce v supermarketu svačinu, sestávající z koblihy a bagety. Kdeže by se mohl v poledne vypravit na oběd. Na to není čas. Už teď měl zpoždění.

Aby doplnil energii, a taky protože je mlsoun, zakoupil si i sladkou tyčinku a papírek se odebral způsobně odhodit do kontejneru.

Otevře těžký poklop a...

S překvapením zírá na bednu. S nadějí zírá obsah bedny na něho.

Bylo tam šest koťat.

„No tak tohle… kdo vám to probůh udělal, mrňousové? Pojďte sem, vy odpade. To snad není možný, co s váma?“
„Páni ti lidé jsou dobytek, opravdu,“ přidala se paní, která šla okolo.
„No to je docela problém, protože já mám doma rotvajlera, a ten by je slupnul, nemám navíc ani sekundu čas, do pytle práce, a nechat je tu taky nemůžu,“ běduje Pavel u popelnice.
„Odvezte je do útulku, to jsou dobří lidé, oni se postarají,“ poradila žena.

I vzal Pavel bednu s koťaty, usadil se v autě, zavolal nadřízenému, že našel koťata, ten logicky neochotně souhlasil, že přijede později, a upřesnil svou toleranci na hodnu zpoždění.

Pavel v mobilu vyhledal první útulek, nastartoval a rozjel se. Koťata nemají právě k cestování vozem kladný vztah. Krabice nebyla hermeticky uzavřená. Nebyl to právě bezproblémový výlet.

„Jedno kotě jsem měl za uchem, jedno omotaný kolem krku, další pod pedálem, kde byly ty zbylý, netuším. Zaparkoval jsem a pro jistotu jsem zavolal na číslo útulku, abych je o nových nájemnících informoval. A to byla moje osudová chyba,“ říká Pavel.

„My vám ale ty koťata nevezmeme jen tak. Musíte s nimi buďto na Národní výbor, pardon, na Obecní úřad, kde jste je našel, nebo na městskou policii.“

„Cože? To je mám jako odvézt na služebnu? Nebo je mám dát starostovi, kdo to vymyslel, sakra pes, sakra kočka… Já se na to vykašlu!“

Na Obecním úřadu to nikdo nevzal. Na městské policii, kam se dovolal pak, si ho podávali jako horký brambor.

„A kde jste hlášen trvale?“
„V Ústí.“
„No, tak musíte do Ústí.“
„Cože? To jste se asi zbláznili, ne?“
„A co děláte v Praze?“
„Pracuju tady, heleďte, já musím do práce, poradíte mi laskavě, co mám dělat?“
„Pokuste se zajet na místní oddělení městské policie v obvodu, kde jste je našel, a vysvětlit to tam.“

Městských oddělení na Praze 4 je vskutku poměrně dost.

Než Pavel zjistil, kam spadá samoobsluha, kde koťata našel, uplynula půlhodina. Další hodinu a půl i s cestou to trvalo, než se všechno vysvětlilo, než se všechno sepsalo...

„Něco Ti povím,“ pravil Pavel na konec svého vyprávění. „Nejsem takový nelida, abych si příště nalezeného zvířátka raději nevšímal, ale byl bych chytřejší. Než takovouhle polízanici, pak ještě pohled na namíchnutýho šéfa a nervy v tekutym stavu, to je příště prostě v nějakym útulku hodím i se škatulí přes plot a bude to. Dementi byrokratický.“

Nedivím se mu.

Tohle by asi někdo měl řešit a o hodně zjednodušit, jestli nechceme společnost v její snaze o duchovní a morální vyspělost značně demotivovat.

A teď vám to ještě shrnu, kdyby vás potkalo něco podobného jako Pavla.

Pokud najdete odložené zvířátko, můžete buďto zavolat odchytovou službu při Městské policii, nebo se obrátit na příslušný Obecní úřad příslušného obvodu, případně odvézt náklad na služebnu Městské policie, nebo Městkou policii k nálezu povolat. Nevozte zvířátka na vlastní pěst do útulku, byla by to ztráta času.