Než jsem se pustila do tohohle povídání, dost jsem přemýšlela. Co vlastně napsat?
Se šikanou jsem se setkala i jako matka, i jako učitelka - a ani jedno nebylo nijak příjemné.

Povinně jsem absolvovala spoustu školení, pročetla spoustu literatury, mluvila s několika psychology - ale nic z toho mě nepřipravilo na okamžik, kdy se mezi dětmi, postiženými šikanou, objevil i můj syn.
Od té doby uteklo hodně vody. Synovy problémy pomaličku ustupují, a já za to nevděčím načerpané teorii, ani mateřskému pudu nebo selskému rozumu, ale člověku „z internetu“, který mi jednoho večera zavolal a sdělil mi, že se podobnými případy zabývá a že nám může zprostředkovat setkání s někým, kdo se o děti s tímto problémem v našem městě řadu let stará.

Ten člověk se jmenoval Michal Kolář a jím doporučená pracovnice ze Střediska výchovné péče mi umožnila poznat věci, o kterých se v teorii nemluví.
A protože od té doby za mnou bylo mnoho maminek, jejichž děti mají podobné problémy, a já s některými z nich byla i ve škole při jednání s učiteli, nebude tady obvyklý „příběh z praxe“ s nějakým tím všeobecným rozborem, ale spíš výběr tvrzení, se kterými se setkáváme, když někam přijdeme hájit svoje děti.  

  1. Rodiče mluví o šikaně, ale ve skutečnosti je šikana velice vzácná - lidé to prostě přehánějí.
    2.

    Podle posledních průzkumů se se šikanou setkává na školách 41% dětí - tedy skoro polovina z našich potomků byla do šikany zapojena (ať už jako oběti nebo jako agresoři) nebo jí přihlížela. Je velice nepravděpodobné, že se zrovna vaše dítě se šikanou nikdy nesetkalo.

  2. Šikana se vyskytuje jen u větších dětí a to ještě převážně na učňovských školách - šetřit šikanu na nižším stupni nejde, protože malé děti prostě nešikanují.
    3.

    Šikanu můžeme najít na všech stupních škol a bohužel byla prokázána i mezi předškolními dětmi. Některé z velmi krutých případů týrání se vyskytly mezi dětmi ve věku kolem deseti let.

  3. Děti ve třídě jsou velice otevřené a nelžou. Určitě by to řekly samy a kdyby ne, stačí, aby se jich učitelka zeptala a dozví se všechno.
    4.

    Šikana je třístranná - vždycky je tady oběť, agresor a mlčící většina, která týrání oběti přihlíží. Děti, které týrání spolužáka vědomě nezabrání, nebudou oběť bránit nikdy - ať už kvůli strachu z agresora nebo kvůli pocitu, že “čeho si nevšímám, to se mě netýká.” Třída, ve které šikana již existuje, by musela projít terapií, aby se učitelka mohla pouhým dotazováním něco dovědět. Tam, kde děti nepřihlížejí bezpráví, ale aktivně mu zabraňují, nemůže šikana vzniknout!

  4. Vaše dítě je zbytečně citlivé - nechte to plavat, aspoň se otrká!
    5.

    Možná by si paní učitelka, která něco podobného řekne, měla sama vyzkoušet, jak je fajn, když ji zamknou na delší dobu v šatně nebo jí pravidelně vysypou kabelku a seberou peníze a nebo jí “jenom” sprostě nadávají tak dlouho, dokud se nerozbrečí. Asi by zjistila, že je kolem ní spousta zanedbaných případů šikany, které se měly dávno řešit…

  5. On si za to ten váš potomek může sám! Já se ptala ostatních a všichni si stěžují, že jim pořád něco provádí a že se ho bojí!
    6.

    Tady vystačíme s normálním selským rozumem - neumím si představit, že by se jakékoliv dítě dobrovolně (a veřejně) přiznalo, že dlouhodobě týrá svého spolužáka, tím spíše, že agresor skoro vždycky považuje oběť za méněcennou. Většinou také zjistíme, že ti “všichni” je úzká skupinka právě těch, které vaše dítě označuje za své trýznitele - zatímco zbytek třídy se buď nevyjadřuje vůbec nebo jen velice opatrně. Agresoři vždycky tvrdí, že jsou v právu. Pokud se tedy dostaneme do situace “tvrzení proti tvrzení”, měl by rozhodnout nezávislý odborník!

  6. Na naší škole šikana prostě není! Jakýkoliv náznak tvrdě stíháme.
    7.

    Tak tohle je výrok častý zejména na rodičovských schůzkách. Šikana se nikdy neděje veřejně před zraky učitelů. Jde o počínání v uzavřeném kolektivu a jakékoliv vměšování je nežádoucí. Proto nemůžeme nikdy říct, že v nějakém kolektivu šikana je nebo není - můžeme pouze říci, jaká opatření děláme a dohodnout postup pro případ, že se ukáží jako nedostatečná. Šikana nemá pevně stanovenou hranici - to, co je pro jedno dítě normální, je pro jiné hluboké trauma a postup musí být nutně přizpůsobován všem typům dětí.

  7. Paní učitelka je s dětmi pořád a ten váš potomek je prostě zvláštní - už s vámi o tom chtěla mluvit.

      1. Nejhorší na tomhle výroku je, že emočně vnímavý učitel se může na šikaně nechtěně podílet - vycítí-li odpor kolektivu k oběti a začne se k ní sám chovat odtažitě, dává tak signál, že celá záležitost bude v případě průšvihu posuzována velmi shovívavě. Někdy přispějí i hanlivé výroky kolegů nebo jiných pracovníků školy, jindy i oprávněná výtka vyvolá v oběti bouřlivou reakci - tím se izolace postiženého dítěte prohlubuje. Protože v takovém případě si najednou začnou stěžovat všichni - učitelé i spolužáci - rodiče zpravidla nemají důvod škole nevěřit. Dítě pak ztrácí i poslední oporu a kruh se pomalu uzavírá. Kdyby paní učitelka opravdu chtěla, nic jí nebránilo pozvat rodiče na jednání - v žádném případě neměla čekat až na stížnost rodičů!

    A na závěr přidám definici šikany:

    “Šikanování je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat jiného žáka, případně skupinu žáků. Je to cílené a obvykle opakované užití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí druhé osobě, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako nápadné přehlížení a ignorování žáka či žáků třídní nebo jinou skupinou spolužáků.”

    Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
    Čj.: 28 275/2000-22

    Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení

      
    Reklama