„Mně se zdálo, že to jde sešlápnout nějak ztuha!“ pravila moje maminka pánovi, který mi vyndaval nožičku z drátů jejího kola. Jsou prostě věci, který nevysvětlíš. Dobré bylo, že jsem měla holinky, takže dráty se zmocnily spíše jich než mých nožiček, blbé bylo, že jednu holinku mi to na noze otočilo na druhou stranu a to fakt nevypadalo hezky. Samozřejmě mě vzala na nosič jen pod podmínkou, že budu držet nohy od sebe. Samozřejmě mě vůbec neměla dávat na nosič. Samozřejmě, samozřejmě… ale co bych vám tady dneska psala?!

No možná bych vám mohla napsat, jak jsem se v mateřské školce dávila buřtem. Když jsou vám čtyři, nikdo vám buřta nedopřeje. To je pořád: „To není nic pro malé děti, tak jen kousek, výjimečně…“ Znáte to. Takže když jsem se k jednomu na dětském dnu konečně dostala, raději jsem si ho narvala do pusy celý. Ten průměr mi vyšel akorát do pusinky. Trhala jsem s maminčinou rukou, za kterou mě držela, zatímco hovořila s nějakou paní a mezi vyprávěním pořád opakovala: „Já vím, já vím, už jdeme!“ Fakt trvalo dlouho než usoudila, že nejsem jen netrpělivý spratek, ale že bude třeba začít s oživováním…

Jinak to ale ve školce bylo bezva. Fakt je, že tu hru Na zabíjení nám zakázali. Ale když jsme ji přejmenovali na Honěnou, nechali to být.

Prostě když máte jen trochu soudné rodiče, potažmo vychovatele a podobně, máte šanci urvat do maturity spoustu štěpných historek. Pochopitelně jich není tolik, jako kdyby se po vás hnal otec s rozpálenou žehličkou a z druhé strany sociální pracovnice s dotazníkem, jak se to v některých rodinách stává, ale to zas bývají trable, kterým se na srazu maturantů nikdo nesměje.

Když ale rodiče zmagoří odpovědností. Je všechno v háji. Mrkněte do stojanu na časopisy. Jestli je tam Maminka, Betynka, Miminko nebo Proč jsou šťastné děti šťastné… je čas balit! Jestli je na stole kniha Sto her na celý rok a pěkné výrobky z pet lahví, máte poslední minuty na útěk! A jestli má vaše máma na lednici pod magnetem tabulku motorického vývoje, tak už může být pozdě. Sbalte pár plín, plyšáka a Sab, protože těch prvních pár dnů na ulici může být náročných a zdrhejte jak to půjde. Jo a vy, co lezete dozadu, nezapomeňte to vzít nohama napřed, jinak té cvokařce rovnou nacouváte pod důtky.

„No jak jsem ti to ukazovala?! Ručička, nožička, druhá ručička! Jdeme! Šup! Vždyť už ti to šlo! No to snad není možné!!“ roztrpčovala se paní u přebalovacího pultu. V čekárně dětské lékařky osmiměsíční dítko zarytě couvalo, místo aby lezlo vpřed. Po pár minutách drilu jsme všichni ostatní pacienti doufali, že to holčička nějak nacvičí než přijde na řadu, jinak přijde o body na večerním nástupu. Řeknu vám, být dneska rodič nebo dítě, to je fakt makačka!

Jakou sedačku? Má testy bočních nárazů? Jakou lahvičku? Má protikolikový ventilek? Mám už Myšáčka přihlásit do baletu? Snad to bude v březnové Betynce. Kde jen může být. Honzíku? Honzíku?! Pavle? Tys nechal otevřené dveře?

Reklama