Přesně před 30 lety, 24. února 1979, zemřel v Praze v nedožitých pětapadesáti letech významný český prozaik a autor novel a románů z doby okupace a února 1948, filmový a televizní scenárista, autor rozhlasových her a jeden z výrazných tvůrců poválečné prózy, Jan Otčenášek.
Narodil se v Praze, v roce 1924, v rodině truhláře. Studoval na obchodní akademii, kde roku 1943 maturoval. V roce 1944 byl totálně nasazen. Koncem války se Otčenášek zapojil do ilegálního hnutí mládeže ve skupině Předvoj. Po válce začal studovat estetiku, ale studia pak z rodinných důvodů zanechal. V letech 1947 až 1952 pracoval jako účetní. Od roku 1952 působil ve Svazu československých spisovatelů.
Až rok 1960 znamenal obrat v jeho kariéře, kdy se rozhodl pro svobodnou dráhu spisovatele z povolání. Po třinácti letech pak v roce 1973 začal pracovat jako dramaturg filmového studia Barrandov.
Debutoval budovatelským románem Plným krokem. Do rozvoje poválečné prózy Otčenášek významně zasáhl románem Občan Brych.
Další Otčenáškova próza nese název Romeo, Julie a tma. Je to ztvárnění křehkého komorního příběhu studenta Pavla a židovské dívky Ester, kde se autorovi podařilo adekvátně postihnout nelidskost fašismu. K protektorátu se Otčenášek vrací románem Kulhavý Orfeus.
Doba okupace je jakýmsi katalyzátorem hodnoty lidských povah. Prózy Občan Brych, Romeo, Julie a tma a Kulhavý Orfeus spolu vzájemně souvisí problematikou mládeže na sklonku války a v prvních poválečných letech. Některé postavy skutečně přecházejí z jednoho díla do druhého, jiné si vzájemně korespondují jako společenské typy.
Na přelomu 60. a 70. let Otčenášek tematicky vychází ze současnosti. V satirické novele Mladík z povolání ironizuje přemíru erotické problematiky. V románu Když v ráji pršelo, i v některých televizních inscenacích, usiluje o podání obrazu spojením milostného motivu s činorodou prací.
Nový komentář
Komentáře
gerda: Mně bylo Anny líto, že šukala na schodišti.
Meander: A mělas povinnou četbu i Panenství od M. Majerové?
http://www.spisovatele.cz/jan-otcenasek
na tom obrázku je někdo jiný, ne Otčenášek! tady je ten pravý: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/getImage.jsp?docid=833&thmb&id=210
Meander: Mně se vždycky moc líbila Anna proletářka, ale ten konec jsem nikdy nedočetla, jak se začlo mávat zaťatou pěstí, přestalo mě to bavit
. Jo, a ještě si vzpomínám na Nejkrásnější svět od Majerové, ten taky hezky začínal.
Lindaa: Občana Brycha jsme naštěstí měli jenom jako četbu doporučenou. To bych asi nakonec ošvindlovala. K tomu, abych toužila skočit z mostu, mi docela stačila Siréna a Havířská balada. To se nedalo. NEDALO!
Lindaa: dát mládeži Občana Brycha a čekat, že to bude někdo skutečně číst, je utopistická představa.
Meander: presne. Me tohodle autora znechutila povinná cetba - Romea, Julii a tmu jsem jeste prelouskala, zas to nebyla tak tlustá knízka a ty nudný popisy se daly preskakovat. Ale Obcan Brych byla bichle, tu jsem vzdala a obsah opsala od bráchy.
Meander: No právě, povinná četba je zabiják autorů. Víc se mi líbilo, když jsme dostali seznam autorů, které bychom měli přečíst a z nich jsme si vybrali podle sebe.
Altamora: Já ho neočekávala, četla jsem to jenom proto, že jsem poctivě četla každou povinnou četbu
Meander: Když se něco jmenuje Romeo a Julie, těžko očekávat happy end.
Věřím tomu, že každá kniha se musí číst ve správný čas. Já tuhle knihu v ten správný čas četla, takže se mi líbila. Stejně jako Petr a Lucie. Bylo to ještě na základce, v době prvních platonických lásek. Stejně tak se mi líbila kniha Když v ráji pršelo, tu jsem četla jako čestvě vdaná a manžel byl zrovna na vojně. A jsou jiné knihy, které se mi nelíbily při prvním čtení, a za nějakých deset patnáct let už ano. Neználkovy příhody jsem v osmi milovala, v deseti už ne.
Meander: člověk se lety mění. Já jsem kdysi nadšeně čítávala Kubkovy Karlštejnské vigílie a Palečkův úsměv a pláč. To druhé teď s podivnými pocity čtu po dlouhé době znovu a musím se přiznat, že mi ten pateticky vlastenecký sloh jde děsně na nervy a spíš se do toho nutím - když už jsem teda začala. Ale pobavila jsem se díky tiskové chybě: v místě, kde bratr Paleček hypnotizuje přes celé náměstí řečnícího Giordanna Bruna a chce mu překazit vystoupení, se mu to nakonec povedlo a v knize se doslova píše "mnich zmokl". Tak to mě opravdu rozesmálo. Co udělá jedno el.
gerda: Já to přečetla, ale nelíbilo se mi to. A ten konec byl natolik očekávatelný, že mě ani trochu nezarmoutil
Sonne: byla to povinná četba. Mně vadil smutný konec, tak jsem to radši opsala.
Romeo, Julie a tma jsem četla jako mládě ve škole
gerda: Taky tak. A Mladík z povolání.
Svého času jsem jeho knížku Když v ráji pršelo četla pořád dokolečka. Dnes už tolik nadšená nejsem, jsem už starší a zpovykaná, ale čtenáře si určitě najde i dnes.