Myslím, že každá žena se od přírody vyznačuje jistou dávkou zvědavosti. Ani já se neliším.

Kolikrát se při večerní procházce se psem neubráním pohledu do rozsvícených oken paneláků. Co bytová jednotka, to jiné království, odlišný tón fantasie. Nemohu si pomoci a občas nějaký ten nápad „ukradnu“. Například v poslední době jásám nad palubkovým obložením dřevotřískových příček, zvažuji, kam by se dalo zasadit akvárium v podobě živého obrazu a nechávám se unést představou gotických oblouků místo dveří.

Někteří sbírají klepy, já zase chodím, potichu nahlížím a představuji si, co by se u nás dalo vylepšit. A protože manžel ani já nejsme od přírody kutilové, s nadšením vítám, když mě přátelé svým bytem provedou a odhalí roušku všech těch tajemství a záhad, která činí právě jejich domov domovem. Při jedné takové návštěvě manželových známých, kdy jsem obdivovala po domácku vyrobené dřevěné patro, navrhla paní, že mě ukáže zbývající pokoje. Byla hrdá na svého šikovného muže, který pomocí řemeslené dovednosti vdechl jejich maličkému dva plus jedna atmosféru pohody a tepla.
Co mě však zaujalo, byla skutečnost, že i v tomto skromném prostoru měli oba manželé oddělené ložnice. V jednom pokoji spaly děti, v druhém jejich otec a obytnou kuchyň s krásným vyřezávaným patrem obsadila paní domu. Na toto téma vyplynul rozhovor, při kterém jsem zjistila, že mám s ženou stejný názor na věc:
Ve většině českých domácností bývá zvykem členění bytu na obývací místnost, dětský pokoj a společnou ložnici. Jednak kvůli nedostatku místa, jednak kvůli tradici. Už z dob našich prababiček a babiček pochází představa, že když se lidé mají rádi, musí mít i společné spaní. Manželská postel bývá pozvednuta na svátost, ujištění o ryzosti vztahu. Naproti tomu rozdělené postele znamenají hádku nebo odloučení. Přesto mnohé páry, i když mají na oko ložnici společnou, nesou tuto skutečnost nelibě, a daly by přednost vlastnímu pokoji.

Manželská postel bývá problémem například v situacích, kdy jeden z dvojice chrápe. Nepříjemnosti nastávají, když mají partneři rozdílnou pracovní dobu a při návratu z noční směny se navzájem ruší. Komplikace přináší nemoc jednoho z partnerů, ale i rozdílné zvyky. (Někdo se nechává budit telefonem, jinému v pět ráno skočí na hlavu kocour. Jeden si hodinu před spaním musí číst, druhý nesnáší rozsvícené světlo...) A neznám ženu, která by se cítila dobře ve společné posteli během svých dnů.

Zkrátka a dobře, shodly jsme se v názoru, že každý člověk potřebuje soukromí. Postel je místo, kde trávíme více než polovinu svého života a měla by pro nás být symbolem uvolnění, očisty, relaxace, ne nervozity namířené proti chrápajícímu protějšku nebo zvuku nenáviděné televize. Odděleným ložnicím jsme jednoznačně řekly ano. Samozřejmě jsme nevynechaly téma milostného řádění. Není mu rozděleným spaním učiněna přítrž? Ale kdepak. Stačí vzpomenout na krásné staré filmy, kdy muž přešlapuje před pokojem své drahé a dožaduje se vpuštění dovnitř. Žena, oblečena v krásné noční košilce sahá ještě po hřebenu a flakónku s vůní ... Není lepší být připraven, ustrojen a učesán, když svého milého očekávám? Není to romantičtější?

Když jsem přišla domů a rozhlédla se po našem bytě, malinko se mi zastesklo po pokojíčku, který jsem obývala za svobodna. Nemohu si pomoci, mělo to něco do sebe. Co kdybychom zrušili obývací pokoj a oddělili si prostor? Alespoň by zmizely ty věčné dohady kam pověsit jaký obrázek, a kdo že to vlastně nemá vkus ... Ale ne, tohle nemá šanci na úspěch. Raději prosadím ty gotické oblouky a akvarijní stěnu :-) Avšak zajímá mě názor ostatních žen.

Toužíte po vlastní ložnici? Napadlo vás to někdy?