Každý rok v zimě mívám období, kdy mám sto chutí buď emigrovat nebo se alespoň odstěhovat někam na samotu. Letos toto období kupodivu přetrvává i do krásného pozitivního léta, což mě mírně řečeno, zneklidňuje. Proto jsem se rozhodla o své pocity podělit. Mám naději, že snad najdu u čtenářek podporu, útěchu nebo možná i radu.

Bydlím na nepříliš populárním sídlišti. Můj byt je sice naštěstí umístěn na okraji betonové džungle, ale než se k němu dovleču od zastávky MHD, musím projít opravdovým a nefalšovaným peklem. Věřím, že většina ctěných čtenářek už s nějakým tím sídlištěm měla tu čest, ale troufám si tvrdit, že naše ostravská Dubina je opravdovou třešničkou na dortu hnusu. Pokud jste četly knihu „My děti ze stanice ZOO“, představte si sídliště, kde vyrůstala její hlavní hrdinka, vynásobte dvanácti a máte Dubinu.

Každý den, kdy musím jít na tramvaj (koupila jsem si nedávno kolo, takže cesty MHD omezuju na minimum), jenom žasnu, který zvrhlík mohl něco takového vymyslet.

Většina domů je postavena tak, že lidé z oken nevidí nic jiného, než paneláky, musí si hledět navzájem do oken, případně na betonová „hřiště“. Z plácků s trochou písku uprostřed betonu, kde celý den vysedávají matky s malými dětmi, propadám zoufalství. Tomu teda říkám dětství…

Zkrátka a dobře mě z toho jímá deprese a připadá mi hrozně nespravedlivé, že někdo se klidně narodí někde u moře a někdo tady. Dost se bojím faktu, že tady vyrůstá naše budoucnost…

Vím, že v porovnání s jinými částmi světa jsou moje starosti malicherné, ale když už je naše společnost natolik vyspělá, že nemusíme žít ve slaměných chýších…proč musíme žít takhle?!

Zdar letní depresi a podpoře bydlení! :-)  

         
TÉMATA:
DŮM A BYT