I my dospělí míváme obavy. Strachujeme se o své blízké, sami o sebe, děsíme se náročného pracovního úkolu nebo se bojíme vrhnout se do něčeho úplně nového, kde si nejsme jisté v kramflecích. A co teprve malé děti, které náš velký svět zatím poznávají? Strach ale není jen náš nepřítel, který nás oslabuje a odrazuje. Pokud se s ním naučíme vypořádat, překonat jej, staneme se silnějšími a odolnějšími pro všechny strachy příští. A naopak.

Jestliže rodič svého potomka v dobré víře před každým vývojově podmíněným strachem chrání, vše zhoršuje. „Vyvolává jen strach před strachem. Činí svého potomka bezmocného, závislého na své osobě a bezbranného vůči možným útokům strachu, neboť se nenaučil se strachem vyrovnat,“ upozorňuje ve své knize Dětské strachy a úzkosti německý rodinný a komunikační poradce Jan-Uwe Rogge. Zároveň to ale neznamená, že byste měla nechat k smrti vyděšené dítě zavřené v pokojíčku, aby se se vším vypořádalo samo.

Podmíněné strachy jsou tedy zcela přirozené a každé dítě si je musí odžít. V jakém věku je očekávat? I to Rogge ve své knize shrnul.

1) Ztráta tělesného kontaktu

60586a227d612obrazek.png
Foto: Shutterstock

Strach máme od samého začátku, kdy přijdeme z bezpečného a útulného prostředí na svět. Zima, světlo, náhlá absence neustálého kontaktu s maminkou. To všechno novorozence děsí. Právě obavy ze ztráty tělesného kontaktu s maminkou mohou být příčinou častého pláče v prvních týdnech života. V tomto případě ale nenechávejte miminko „zocelovat“ o samotě v postýlce. Vaši těsnou blízkost potřebuje ze všeho nejvíc. Ne nadarmo nazval uznávaný americký pediatr a odborník na vývoj dětí Harvey Karp první tři měsíce života „čtvrtým trimestrem“.

2) Cizí lidé

60586e3c2aefdobrazek.png
Foto: Shutterstock

Kolem 8. měsíce, jak kojenec stále lépe rozpoznává cizí tváře od těch důvěrně známých, může z „vetřelců“ dostat strach. Netýká se to jen lidí, které vidí poprvé. Může tak reagovat i na příbuzné, které nevídá tak často. Jestliže se k babičce nebo ke strejdovi s vousy hned nehrne, choulí se k vám, nebo dokonce začne plakat, nelamte to přes koleno. Dejte dítěti čas, aby si na návštěvu zvyklo. Tento zcela přirozený ostych z kontaktu s „cizími“ lidmi by měl postupně slábnout, až kolem prvních narozenin zcela vymizí.

3) Odloučení

60586c08ad022obrazek.png
Foto: Shutterstock

Jak se miminko učí lézt a chodit, mohlo by se snadno stát, že se dostane příliš daleko od své maminky. Příroda to ale zařídila chytře – strachem dítěte z odloučení od maminky, takzvanou separační úzkostí. „Poprvé se nejčastěji objevuje kolem osmého měsíce věku kojence. V některých případech odezní po několika týdnech, jindy trvá do konce měsíce, a někdy se vrací v určitých etapách. Může se objevovat ještě v batolecím či předškolním věku, nejčastěji při nástupu do mateřské školy,“ říká odbornice na sociální pedagogiku a psychologii Lucie Kalafutová.

U každého dítěte se liší také míra strachu z odloučení. „Vše je podmíněno především charakterovými vlastnostmi osobnosti dítěte a vztahem mezi ním a matkou. Čím jistější vazba je mezi nimi, tím menší projevy separační úzkosti pozorujeme,“ dodává Kalfutová.

4) Nadpřirozeno

60586efe4d184obrazek.png
Foto: Shutterstock

Pod postelí, ve skříni, na záchodě, tam někde venku. Všude na děti ve věku kolem tří let číhají strašidla, duchové, čerti, vlci, zloději a jiná nebezpečná stvoření. Dětská fantazie a představivost začíná pracovat naplno. A tak kolem sebe vidí a slyší plno děsivých věcí. Vítr za okny, pípnutí pračky, stojan na oblečení v koutu potemnělého pokoje.

Ještě neumí zcela rozlišit, co existuje, a co ne. A tak se s vysvětlením, že bubáci ani strašidla nejsou, většinou nespokojí. Dál s vedou svou. Můžete na to ale jít jinak. Třeba jako maminka tříletého syna Davídka: „Do pokojíčku jsme mu pověsili plakát Tlapkové patroly, která přeci každého darebáka zažene. A je celkem klid.“

5) Smrt

60586f576d70fobrazek.png
Foto: Shutterstock

Mezi čtvrtým a pátým rokem života si děti začínají uvědomovat, že všechno jednou končí, tedy i život. Také zahlédnou a zaslechnou, že se na světě dějí i zlé věci. Co když se něco stane i s nimi? Nebo s jejich blízkými? Předškoláci se proto na smrt často ptají, a také je děsí noční můry. Hovořte s nimi na rovinu, ale citlivě, vzhledem k jejich věku. Pokud se jim dostane odpovědí a uklidnění, i tento podmíněný strach postupně rozpustí.

Čtěte také:

Reklama