Milá děvčata,

některé z vás mě pod článkem o festivalu v Karlových Varech poprosily, jestli bych při téhle nepovedené deštivé sobotě nehodila do placu něco veselého. Tak jsem se zadumala a jelikož dnes nemám čas nic psát... vzpomněla jsem si, že mám již asi dva roky ve svém archivu příběh, který jsem zatím nevydala. Kdysi jsem ho vyprávěla na nějaké diskuzi, a pak se rozhodla to sepsat. Jenže mi k vydání připadal tak nějak moc... jak bych to řekla.. nevhodný.

Ale třeba vám při sobotě přijde vhod. :o)) Každopádně - věřte nebo ne - je to skutečně pravda pravdoucí.... :o))

A moc prosím pokud najdete nějakou chybku, nekomentujte to... Já dnes nechám odpočinout i korektorku.

Tož - dobře se bavte..doufám. Krásnou sobotu všem...

Cesta hrůzy

Mám kamarádku. Jmenuje se Radka, je to něžná blodýnka a pochází ze spořádané rodiny. Ve dvaceti letech se vdala, brzy povila synka a šťastně si užívala hezkého manželství a mateřství. Po nějaké době musel její manžel nastoupit základní vojenskou službu a odkroutit si povinných pět měsíců.

Loučení bylo dojemné, ani jeden z nich nevěděl, jak to odloučení bez sebe přežijí, a mladá manželka dala slib, že ho bude navštěvovat tak často, jak to jen půjde. Na nádražním peróně se odehrála scéna jako z hollywoodského dojáku, slané slzy kanuly z očí nejen jí, ale i jejímu milovanému, načež chuděra osiřela a mávala za odjíždějícím vlakem ještě dlouho poté, co zmizel z dohledu.

Asi za měsíc nadešel den, kdy mohla navštívit manžela na vojně, protože dostal vycházku. Večer svěřila synka do péče prarodičů, napekla koláče, usmažila řízky, nařídila si budíka na nekřesťansky brzkou hodinu a ulehla do lože. Rozechvěním ze zítřejšího setkání se svým manželem nemohla dlouho usnout a převalovala se posteli sem a tam. Pořádně zabrala až hodně dlouho po půlnoci, a tak se stalo, že ráno nezaslechla zvonění budíku. Naštěstí se probudila sama od sebe ve chvíli, kdy bylo možné autobus ještě stihnout, když sebou ale pořádně hodí. Fofrem na sebe naházela oblečení, popadla tašku s proviantem a mazala na MHD.

V autobuse si uvědomila, že vlastně nestihla navštívit ani onu místnůstku. No nic, uklidňovala se, zvládnu to na nádraží ještě před odjezdem. To se ale spletla. Na nádraží dorazila na minutu přesně, s jazykem na vestě naskočila do téměř se rozjíždějícího autobusu a usedla do zadní časti. Úlevně vydechla, a když se trošku zklidnila, začala si uvědomovat naléhavost svého nutkání.

To nic, vydržím do zastávky s přestávkou. Tyhle dálkové trasy je dělají asi po hodině a půl jízdy a Raduška upřímně věřila, že tak krátkou dobu nebude problém svůj močový měchýř ignorovat. Zavřela oči, ve snaze nepříjemnou dobu trošku zaspat. Leč, spánek se nedostavoval. O to víc se dostavovaly myšlenky na návštěvu WC. Byly neodbytné. Potřeba a nutkání se – znásobené pravidelným pohupováním autobusu – staly po několika minutách nesnesitelnými. Seděla na sedačce a snažila se přemluvit vlastní tělo amatérskou autosugescí: “nechce se mi, nechce se mi, je mi fajn, je to bezva…” Nic. Po dalších deseti minutách jí na čele vyrazil studený pot a téměř s jistotou cítila, že naplněný měchýř se vyvalí bokem. Kroutila se jak žížala a začala přemýšlet o tom, že požádá řidiče, aby zastavil. Od tohoto kroku jí ale odrazoval přirozený ostych, a tak tuto variantu zamítla.

Situace se rychle zhoršovala, až se stala kritickou a nezvládnutelnou. Když Radka zjistila, že už to opravdu nevydrží, že to zkrátka musí nějak vyřešit a když se ujistila, že za řidičem skutečně nepůjde (my ženy jsme někdy těžko pochopitelné, že?), rozhlédla se obezřetně kolem sebe. Napočítala asi 5 dalších cestujících, podřimujících na předních sedačkách. Bleskově se rozhodla k ďábelskému plánu.

Otevřela tašku, vyndala makové buchty, bezohledně je vysypala zpět mezi oblečení a vítězoslavně třímala v ruce záchranu v podobě mikrotenového sáčku. Poté si sundala kalhoty i kalhotky, přikrčila se mezi sedačky a dlouho, předlouho si ulevovala. Áááách, ta slast! V tu chvíli byla schopná myslet jen na tu neskonalou úlevu. Po vykonání potřeby ale s hrůzou zjistila, že nedomyslela, co podnikne dál. Seděla mezi těmi sedačkami se staženými kalhotami, v ruce měla slušně naplněný sáček a nevěděla, co s ním. Položit ho na zem byl holý nesmysl..

Dlouho setrvala strategicky schovaná za opěradlem přemýšlením, co má dělat. Děsilo ji pomyšlení na blížící se svítání a na další zastávku, na které přistoupí další cestující. Rozhodla se jednat. Stoupla si, otevřela okýnko a snažila se rychle prostrčit předmět doličný ven. To se jí sice podařilo, ovšem boční nárazový vítr vykonal své – sáček se rozplácl zvenku na okýnko a obsah se rozlil přes celou plochu. Rána probudila spící pasažéry, kteří se začali zmateně rozhlížet, co se stalo.

Radka si bleskově sedla a nenápadně na sebe začala natahovat kalhotky a kalhoty. To vše činila velmi konspirativně, neboť se snažila budit dojem, že tvrdě spí.

Za chvilku se rozednilo a denní světlo nemilosrdně odhalilo žluté mapy na okně, kde seděla. Tu se Raduška orosila ještě jednou, nenápadně si posbírala svoje věci a přesedla si na protější stranu.

Poté už šťastné dojela za svým milovaným, který s údivem vytahoval z tašky své oblíbené makové buchty a nechápal, proč jsou volně položené mezi rezervním spodním prádlem a mikinou.