Foto: Shutterstock
„Vím, jak to zní,“ říká Simona, „ale já nejsem žádná krkavčí matka. Svého syna miluji – nadevšechno, ale nezvládám mu být na blízku. Hrozně se přetvařuji, vymlouvám se, proč si s ním nehraji, hledám si důvody, proč se mu nevěnuji. Vím to, ale nemůžu jinak. Je celý táta. Kdykoli na ten jeho krásný obličejík podívám, vidím jen svého mrtvého muže a ta rána se ve mně znova a znova otevírá.“
Simona je velmi nešťastná. Uvědomuje si, že když ona přišla o manžela, její tříletý syn přišel o otce, a ona by tu pro něj měla být, ale to zvládá jen těžko.
Přijala nabídku pomoci od svých i manželových rodičů, že malého budou hlídat, aby měla prostor pro sebe a mohla truchlit, ale týdny se protáhly na měsíce a Simona stále prosí o pomoc s hlídáním.
„Nejsem máma na baterky. Malý má všechno, starám se, vařím, snesla bych mu modré z nebe, jen kdybych na něj u toho nemusela koukat… Pořád mám před očima jen to, že jsem přišla o svého muže, toho nejlepšího chlapa pod sluncem. Vím, že si syn tohle odstrkování nezaslouží, ale co mám dělat?“ ptá se Simona.
„Simona prožívá mimořádně náročnou a bolestivou životní situaci. Když člověk ztratí partnera náhle a tragicky, není výjimkou, že se smutek a trauma propojí s věcmi, které mu zesnulého připomínají. V Simonině případě se takovým spouštěčem stal její syn, který je svému otci podobný. To ale neznamená, že by své dítě nemilovala nebo že by byla špatnou matkou. Spíše se zdá, že se stále nachází v intenzivní fázi truchlení, kdy je pro ni každé připomenutí ztráty velmi bolestivé,“ vysvětluje psychoterapeutka Alena Novotná.
„Současně je důležité situaci nepodceňovat. Dítě velmi citlivě vnímá emoční dostupnost rodiče a dlouhodobý odstup může ovlivnit jeho pocit bezpečí i vztah k matce. Simona by proto neměla zůstávat se svým trápením sama. Odborná pomoc může pomoci zpracovat ztrátu partnera tak, aby se vzpomínka na něj postupně nestávala zdrojem bolesti pokaždé, když se podívá na svého syna. Právě naopak – cílem je, aby v něm časem mohla vidět nejen připomínku tragédie, ale také živou součást člověka, kterého tolik milovala.“
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Je to smutný, ale paní ztrácí i svýho syna., za pár let se bude ptát, proč je syn odtažitej, málo si jí všímá, nestará se o ni, vždyť měl všechno - navařeno, vypráno.... Snad nejsem z jinýho světa, ale mně by podoba otce se synem spíš "nutila" ho obejmout a věnovat se mu.
Trvá to rok, a Simona ještě neuznala, že má problém? Chudák to dítě, v podstatě přišlo o oba rodiče. A co manželovi rodiče, těm zemřel přece syn, a vnuk jim ho svou podobou jistě taky připomíná. Co by Simona dělala, kdyby jí rodiče manžela z tohoto důvodu odmítali pomáhat a vnuka hlídat? Nechala by to dítě s batůžkem na prahu Klokánku?
Chápu třeba první měsíc po pohřbu, dobře. Ale rok, to už dávno chtělo psychologa, spíš rovnou psychiatra.
Nemůžeš jinak? Budeš muset. Jednoduše budeš muset, jinak to to dítě začne vnímat a zničíš mu dětství a následně život. Prostě budeš muset. Začni chodit k psychologovi a dej se dohromady. Proste budeš muset přestat kňučet a začít úplně jinak fungovat pro to dítě. Jo, život není fér a dokáže být pěkně hnusný, ale ty máš dítě a budeš se muset vzpamatovat.
"Mi zemřel". Už v tom je nějaká hysterie. Není jediná ženská, která ovdověla a zůstala sama s dítětem. To malé nevinné dítě nemůže ani za svou podobu ani za to, že ho rodiče přivedli na svět. Jeden den dopoledne, když jsem byla v zaměstnání, zavolali mě k telefonu. Telegram z nemocnice, pan XY zemřel. Jela jsem do nemocnice pro doklady a věci. Sestra se mě zeptala, jestli chci pohovořit s panem primářem. Ano. Děkuji. Vrátila se a řekla - bohužel, pan primář je na obědě. A tak jsem si řekla: ano, život jde dál a můj problém nikoho nezajímá. Ten lékař má těch úmrtí denně několik, je to jeho profese a nemůže se každým případem jednotlivě zabývat. Jela jsem domů a obstarala všechno potřebné. Můj mladší syn je otci podobný - stejné oči, postava. Záporné pocity jsem rozhodně neměla ani k jednomu ani ke druhému synovi. Naopak, teď jsme tři, bez otce, musíme se o sebe postarat. Rodiče ani nikdo jiný mi nepomáhal.