„O dítě jsme se snažili, ale verdikt nakonec byl, že manžel je neplodný. Proto jsem podstoupila umělé oplodnění. První dva pokusy nevyšly, zadařilo se až při třetím. V těhotenství jsem neměla žádné problémy a jako jedna z mála žen jsem si ho užívala. Strašně jsem se těšila, až bude miminko s námi. Vždycky jsem si myslela, že jsem takový ten hodně mateřský typ, co chce budovat rodinnou pohodu, ale teď o tom dost pochybuju,“ popisuje Adéla.
Čas není na nic
Žena přiznává, že její očekávání byla přeci jen poněkud naivní, ale z toho, co se děje po narození Lenky je velmi smutná a zklamaná. Mateřství zkrátka nenaplnilo její očekávání. „Svojí dceru miluju, ale nevím, co jsem si myslela. Od začátku mateřské odpočítávám dny, kdy skončí a Lenka půjde alespoň do školky. Celých těch šest měsíců si připadám jako vězeň,“ líčí žena.
Všechno navíc komplikují Lenčiny problémy se zažíváním, které má už od narození. Trpí na koliky a také na zácpu. K tomu, aby se kojenec vůbec vyprázdnil, musí Adéla používat rourku a čípky a to je každý den opravdu vyčerpávající. Navíc v kombinaci s častým pláčem.
„Zhubla jsem deset kilo, nemám totiž čas se ani najíst. Celý svůj den věnuju Lence a když usne, tak trochu uklízím. Nenesla bych, kdybychom doma měli bordel. Od porodu jsem se pořádně nevyspala, denně je to jen pár hodin. Navíc jsme se s manželem před dceřiným narozením přestěhovali do jiného města. Nikoho tady neznám a je mi z toho vážně úzko,“ svěřuje se Adéla.
Stesk po práci
Ta dále přiznává, že se jí stýská po práci. „Byla jsem zvyklá na šrumec, pořád se něco dělo, pořád jsem s někým jednala. Teď vidím většinu dne jen Lenku a večer manžela, kterého povýšili, takže chodí čím dál tím později. Představovala jsem si to úplně jinak, že budu taková ta aktivní maminka, že začnu chodit do nějakého klubíku pro děti nebo na plavání. Zatím pořád do kola řeším akorát hovínka, hovínka a hovínka a taky už si jako jedno takové připadám. Půl roku jsem nebyla u kadeřníka nebo na nehtech, přitom dřív jsem chodila pravidelně každé dva měsíce. Věděla jsem, že o dítě je potřeba se starat, ale netušila jsem, že je to až taková oběť, že nebudu mít ani chvilku sama pro sebe,“ vypráví.
Adélina matka také nepomáhá. Jednak bydlí v jiném městě, dále chodí do práce a v neposlední řadě se k hlídání ani moc nemá. Řvoucí miminka jí lezou na nervy.
„Trpí i náš vztah s manželem. Domů chodí po šesté, když se nám podaří v osm uspat, sedneme si na chvíli k televizi, ale do hodiny jsme oba v limbu, jak jsme vyčerpaní. Miminka jsou sice roztomilá, ale nemůžu se dočkat, až Lenka vyroste a já budu mít trochu času sama pro sebe,“ uzavírá Adéla vyprávění.
Zdroj fotografií: www.shutterstock.com
Čtěte také:
- Chystáte se žádat o zvýšení rodičovské? Fronty stát nemusíte
- Tohle učíme děti? Pozor na oblíbené pohádky, které mají ke spravedlnosti daleko
Nový komentář
Komentáře
Myslím, že chápu, měla jsem úplně stejné pocity. Nejsem určitě mateřský typ, nějak jsem toto období přežila, ale je to vážně děs. Nicméně dětem jsem se věnovala hodně, dodnes nevím, jak jsem to zvládala. Mám dvě dospělé dcery, obě vystudovaly VŠ, rozhodně jim neříkám, jak je úžasné mít dítě, naprosto realisticky jsem je informovala, jaká je to dřina. Navíc pokud si chcete vybudovat kariéru, je to v našich podmínkách velmi těžké. Není divu, že moje dcery děti nechtějí, možná se to v budoucnu změní, ale když ne, vůbec se jim nebudu divit a v jejich rozhodnutí je podpořím.
Pro každou mamku je to nová situace. Někomu to trvá než se s miminkem sžije a jiné to naskočí hned. Je mi 26 a mám 8měsíční dcerku a teprve teď se nějak dávám dokupy. Nechápu vas matky, co tady píšete jak dnešní mladý mamky fňukaj, a nezvladaji mateřství a argumentujete svými babičkami a dřívější dobou.( před všemi babičkami smekám jak to zvládali) Uvědomte si jaký psychický nátlak v dnešní době na ty podle vás ufňukaný matky je vyvíjen díky vám nenávistným superfree-matkám. I díky internetu a miliardám článkům jak být dobrou mámou( v dnešní době datluje každá mamina). Určitě si každá z vás někdy pofňukla jak je to náročný obdobi a nechcete to přiznat. Místo toho abychom se vzájemně podporovali a v dobrém sdílely zkušennosti, tak tady paní nebo slečnu schazujete jak je ufňukaná :( dejte pokoj ženský. Každá jsme na jedné lodik co se mateřstvi týče. Adél doporučuji si přečíst nebo vyslechnout maminky co maji vážně nemocné nebo postižené děti a jsou na to sami :( mě tohle pomohlo si uvědomit jak se máme s dcerkou dobře. Jsme zdraví až na menší trable ( atop.exem a reflux) máme muže a zázemí. Bude dobře nebojte :)
Copak dětský lékař nedoporučuje něco na koliky ? Změnu stravy, jiné mléko nebo masáže bříška, v dnešní době je tolik nových věcí, nemusí vařit jen fenyklový čaj.
Proboha, mladé maminky,nečtete ty komentáře těch supermatek, jak vše zvládly s usmevem levou zadní,s třemi dětmi,bez babiček,bez chlapa, s nemocemi a poruchami zdraví děcek,bez buhvijeste koho a ceho.Mit takové pocity po narození miminka je naprosto normální. Kdo nemá děti,má život jednodussi, uvědomí si to ale každý, až se mu ty děti skutečně narodí.
Taky jsme bojovali, syn byl atopik, takže já v noci často proseděla třeba dvě hodiny u postýlky a držela ho, aby se nedrbal.. Nespal ve dne, ani v noci. Taky jsem spoustu času probrečela. Navíc trpěl nočními děsy, takže jsme se všichni pořádně vyspali, až když mu bylo pět.. Kolikrát jsme co hodinu v noci běhali k němu, protože křičel ze spaní.. A já vstávala ráno do práce..
Je to někdy těžké, asi i proto nemáme druhé dítě, ale nevyměnila bych ho za nic na světě.. Vždycky se to dá zvládnout.. Ani mě prarodiče nepomáhali a manžel chodil do práce..
Život bez dětí si neumím představit. Každý jejich věk přináší něco jiného. Matka, která fňuká kvůli nehtům, kadeřnictví nebo nepořádku má akorát špatně nastavené priority. Když byly dcery miminka, tak jsem si to užívala. Nehty mě nezajímaly, vlasy jsem si jednou za čas obarvila sama a nepořádek byl často, jak kdy, jak jsem stíhala, jak se mi chtělo. Radši jsem se věnovala holkám. Dětství rychle uteče a pak děti vidíte jednou za čas. Být matkou je krásný dar. Ne povinnost a ne otrava.
Asi sem divna, ale ja se nepamatuji, že bych byla nějak unavená. Jo nevyspalá to jo. Mam tři dětí, každý bylo jiný. Druhá dcera se v noci hodně budila a do roka po každým jídle a někdy i mimo, blinkala. Sem vyvářela plíny každy den. A neměla sem automatku. Jenže mě to na mateřsky bavilo, bavilo mě věnovat se miminkům, užívala sem si to! A asi o tom to je. A i si myslim, že bylo dobrý, že děti měly svůj režim, né jako teď, dítě fňukne a už ho honem krmí. Věděla sem, kdy budou jíst, kdy spát. Teda aspon přes den,v noci to bylo horší.
.
No a čekat, až vyroste, že bude líp, no nevim, nevim,..
Pardon, ale paní je docela fňukna. Co měly říkat naše babičky? Dětí měly jako smetí, musely zvládnout celou domácnost a často i práci na poli, neexistovalo, že by jim chlap pomohl. A taky se z toho nehroutily. Pokud manžel povýšil, tak asi vydělává víc peněz a pokud nemůže jednou za čas hlídat on, rodiče nebo kamarádka, dala by se sem tam zaplatit na pár hodin chůva, když je paní z jednoho dítěte tak zničená. Měla by si ujasnit, co je pro ni priorita - jestliže uklízí, když dcera usne, protože "nesnese bordel", ať si nestěžuje - skutečně k smrti unavená matka využije okamžiku, kdy dítě usne, k tomu, aby si taky dala šlofíka. Ale pokud mluví o starání se o dítě jako o "takové oběti", když se až tak moc neděje, jde podle mě o labilní, nevyzrálou osobnost, zralou na psychiatra.
Naše máma říkávala: malé děti - malé starosti, velké děti - velké starosti. Můžu to jen a jen potvrdit, a to máme dceru teprve ve druhé třídě. Na druhou stranu, naši rodiče to s námi taky vydrželi, tak to asi přežít půjde
Tak to je velké neštěstí, že paní nebyla půl roku u kadeřníka a na nehtech.
Taky jsem po narozeni dcery zjistila, ze nejsem tak materskej typ, jak si myslim... Nicmene me bordel nevadil, od toho pulroku jsme chvilku chodily do mc a kamaradky byly na telefonu, fb... Nebylo to moc casto, ale nikdy jindy jsem pres den nespala, jen s malou, nastesti neperu v rece na valse, tak odpadlo i zehleni, zadna nova kultura v zadnem koute domacnosti nevznikla a nastesti jsem byla porad tak unavena, ze i kdyz jsem kolikrat rano myslela, ze nedoziju vecera, celkove tech par let dost rychle uteklo... A samozrejme, se to menilo, neco bylo s pribyvajicim vekem a schopnostmi mladete horsi, ale spousta veci se zlepsila...
To je holt úděl mateřství a musí se to nějak přežít
Náš chlapeček taky trpěl na koliky, museli jsme rourkovat, v noci jsem musela skoro každé 2 hodiny kojit, manžel chodí většinu roku z práce dlouho i víkendy, tak mi taky moc nepomáhal... Ale pořád si říkám, že s jedním dítětem si člověk může pískat. Co takové matky vícerčat, to musí být teprve něco. Teď čekáme druhé dítě a já se trochu bojím, jak zvládnu péči o obě, ale náš starší hyperaktivek už alespoň chodí do školky, i když ho mám často kvůli nemoci doma. Ale to snad dáme 
Jo pani neni jedina,co si takhle fnuka,takovych je plny Facebook a ruzne radoby miminkovske portaly.Ja bych se nedivila kdyby to bylo v sestinedeli kdy se clovek s miminkem teprve sziva ale v 6 mesicich je to trochu na povazenou.Kazdopadne by si mela doma dupnout a manzela zamestnat,nekompromisne mu dceru na par hodin nacpat,zajit si ke kadernikovy,na nehty atd. proste na co byla drive zvykla,urcite by ji to trochu nakoplo a nakonec by se ji I po dceri styskalo :)
Jo, to se nedá zapomenout. S dcerkou jsem celé noci nespala a protože měl manžel novou a náročnou práci, snažila jsem se ji uklidňovat a izolovat od něj. Bydleli jsme u mých rodičů, kteří ještě pracovali a navíc tatínek nedovolil, aby mi maminka pomáhala (asi ze žárlivosti). Jednou jsem po žehlení plen, když dcera zdřímla, usnula na zemi u postýlky objímajíc ty pleny. Tatínek mě takto zahlídl a namísto aby mě nechal odpočinout, seřval mě a ještě mi vyčetl, že za bílého dne si spím.
A to si podobní lidé ani nedokáží představit, jaké je to s vícerčaty. Máme dvojčata, ze začátku - než jsme pochopili jejich potřeby, biologický rytmus a neverbální komunikaci, tak to byl masakr, ale když je člověk všímavý, tak dítěti porozumí a ono dá naoplátku svým rodičům klidnou noc a prvních několik měsíců i mnoho klidných hodin během dne. A rodič tak má "dost" času na své koníčky, úklid atp. Jasně, nikdy to nebude jako před dítětem, ale s tím do toho každý snad jde. Mít jedno dítě a stěžovat si na to, že vyžaduje nějakou pozornost a péči, to je k zamyšlení...
Myslím , že si tím prošla každá maminka ale určitě se to bude jenom a jenom zlepšovat. Vydržet
Jeh, to znám! Ale dobrá zpráva je ta, že se to za chvilku změní a bude to báječné! Nám pomohlo, že jsme začali používat manduku, takže prcek viděl, dobře v ní usnul a dalo se kamkoliv s to je velký křikloun. V pěti a půl měsících už byl na čtyřech, v sedmi si sám sednul, v osmi stoupnul a začal ťapat kolem nábytku. Taky rád všechno dělal a dělá se mnou. Je perfektni. Zlobí a řve od rána do večera.
No ono to tak je no, málo která to přizná...myslím, že tady nejhorší problém je to, že je maminka izolovaná od přátel a rodiny. Není tu zdůvodněno proč se přestěhovali, mít na mateřské pomoc v mamince, nebo aspoň mít možnost sdílet své pocity s nějakou kamarádkou je důležité. Možná by nebylo od věci se podívat na webové stránky jejich města, zda jsou tam nějaké kroužky s miminky pro maminky, společné plavání atd....měla by se snažit sama s někým seznámit, najít si přátele. Přestat bědovat a s miminkem aktivně začít něco podnikat. Jsou na tom pořád jiné maminky podstatně hůř. Zvláště ty, co skončili bez chlapa a bez peněz.