Dnešní téma mi káplo do noty, už dřív jsem se pozastavovala nad reakcemi na články o tom, proč si některé ženy vůbec děti pořizují.  Tak proč jsem si ho pořídila já?


Mít dítě jsem považovala za něco samozřejmého, za něco, co se ode mě očekává a co je správné a co vlastně podvědomě sama chci. Tak mě rodiče vychovali – abych splňovala jejich představy, abych dělala to, co považovali za správné. Očekávalo se ode mě, že vystuduji – vystudovala jsem. Očekávalo se, že se vdám – vdala jsem se. Očekávalo se, že budu mít dítě – porodila jsem jej. Prostě mě nikdy ani nepadlo, že bych děti neměla mít. Už v těhotenství jsem prožívala velké obavy – zvládnu to? Znáte to asi každá, která jste kdy čekala dítě. Budu dobrá matka? Budu mít toho drobka ráda? Bude on mít rád mne? Najdu v sobě dost síly?


Když se první dítko narodilo, s hrůzou jsem zjistila, že nával mateřské lásky se jaksi nedostavil. Bylo mi z toho nanic, cítila jsem, že něco není v pořádku, že někde selhávám. Miminko jsem chovala jako panenku, navíc jako panenku, se kterýma jsem si v dětství ani moc nehrála. Nakrmila jsem jej, oblékla, pochovala, vzala na procházku, ale pořád jsem postrádala potřebu na miminko šišlat a dělat grimasy, jak jsem to vídala u jiných maminek. S miminkem jsem byla zkrátka bezradná. Na mateřské jsem vydržela rok, dál to nešlo. Věčné kňourání mě ubíjelo. Snad mě to mělo varovat do budoucna. Nevarovalo.


Tři roky po prvním dítěti se narodilo druhé. Ptáte se, proč jsem si to druhé tedy „pořizovala“? No proto, aby to první nebylo samo, aby mělo sourozence, taky jsem ze dvou dětí a připadalo mi to opět správné.


Těhotenství probíhalo tentokrát trochu jinak, nebyl čas myslet na obavy, bylo tady starší dítě, které mě potřebovalo. Stejně tak po porodu nebyl čas zabývat se jen tím miminkem, starší dítko se žárlivě dožadovalo pozornosti a vysávalo mě jako malý Drákula. Snažila jsem se věnovat se jim maximálně, chodili jsme plavat a na další aktivity, jen já jsem ale věděla, že tak nečiním s vnitřní radostí, netěšilo mě to. Starala jsem se o děti vzorně, snažila jsem se, aby jim nic nechybělo, ale když například onemocněly, úplně první pocit nebyla lítost a obavy, ale mrzutost. Mrzutost, že se zase něco komplikuje. Teprve pak následovalo starostlivé měření teploty a noční vstávání se sirupem na lžičce.


Dnes jsou už oba starší, školák a předškolák, a já rozhodně nepatřím k maminkám, které si lítostivě stěžují, jak ten batolecí věk rychle utekl. Já jsem ráda, že to mám za sebou, trošku se za to i stydím, ale se staršími dětmi si zkrátka víc rozumím. Drandíme na kole, chodíme plavat, čteme, malujeme, jezdíme na výlety. Jsou chvíle, kdy bych je nejraději oba darovala za odvoz, ale jsou taky chvíle, kdy bych je láskou snědla. Mateřská láska se nejspíš dostavila, byť se značným zpožděním.

 

Teprve teď si to, že mám děti, jaksepatří vychutnávám a jsem ráda, že je mám. Konečně se můžu s nimi trochu realizovat, těší mě, když děti hltají každé moje slovo, mám radost, že je můžu učit všem dovednostem a nesmírně mě těší, když se třeba ze školy nebo ze školky dozvím, jak jsou ty děti chytré a zvídavé a co všechno umí. A co se mnou udělá pohlazení a upřímná pusa od dítka, to snad ani nemusím psát. Jejich – mami, mám tě rád – je to nejsilnější vyznání.


A tak jsem nakonec ráda, že jsem tu „správnou“ věc udělala a jsem bohatší o jednu velkou zkušenost – že totiž ženská zvládne ledacos a děti, i když to tak většinou nevypadá, jsou mnohem víc odměna a radost než přítěž.

Na přání čtenářky vydáváme tento příběh zcela anonymně.

Editorky dne