Výraz stalking neboli nebezpečné pronásledování už jsme asi někdy slyšeli všichni. Dnes už se považuje za trestný čin, je však velmi těžké ho někomu dokázat. I o tom vypráví následující příběh.
Když jsem poslouchala vyprávění jedné své známé, úplně mě mrazilo. Nedovedu si představit, že bych musela snášet to, co už dva roky prožívá Irena. Zvlášť když žiju na vesnici, kde se člověk nikam neschová...
Irena žije sice ve městě a už se několikrát stěhovala, ale její pronásledovatel ji vždycky najde. I to je typické u stalkerů, tedy těch, kteří svou přítomností a chováním obtěžují někoho jiného, často ho pronásledují, až týrají. Irena to má ještě horší o to, že ji obtěžuje bývalý přítel, s kterým kdysi žila. Nechápe, jak s ním mohla být a nepoznat, jaký je. „Kdybych to jen tušila, držela bych se od něj kilometry daleko,“ povzdychne si teď, v době, kdy se asi popáté přestěhovala, a doufá, že bývalý přítel Michal ji nenajde moc brzy.
„Vystopuje mě vždycky... Telefonní číslo mobilu i pevné linky už jsem si měnila asi dvacetkrát, ale Michal ho stejně vždycky nějak zjistí. A to jsem přitom všem svým známým a kamarádům zakázala, aby mu ho dali. Nevím, nejspíš má kamaráda u všech telefonních společností. Stěhování už mě fakt nebaví, ale po nějakém čase to stejně udělám a vždycky doufám, že tentokrát už mě nenajde. Do práce chodím o hodně dřív nebo později, podle toho, jestli ho vidím stát před domem, z práce se snažím nechodit pravidelně, navíc vždycky vyšlu nějakou kolegyni, aby zjistila, jestli nestojí na ulici. Všechno marné...“ dodává trochu rezignovaně Irena.
Začalo to hezky...
Přitom její vztah s Michalem začal docela romanticky a nějakou dobu byl pěkný. „Poznali jsme se na firemním večírku, byl tam jako host. Líbil se mi, on je dost hezký chlap, divím se, že ho ještě neulovila žádná jiná, neměl by mít problém. Dali jsme se dohromady docela brzy, asi po půlroce jsme spolu začali i bydlet. A možná tehdy to začalo, takový ten jeho pozvolný a jemný tlak na mě a kontrola, kdy, kam, s kým a co dělám. Dělal to nenápadně, vždycky spíš přemlouval, abych s ním zůstala doma, tvrdil, jak je se mnou rád, abych nikam nechodila... Postupně jsem se přestala scházet s kamarádkami, se známými, byli jsme skoro jen doma, ani jsme moc nechodili ven. Nevím, možná mu vadilo i to, když se na mě nějaký jiný muž podíval.
Asi po dalším půlroce mi to došlo, tak jsem mu řekla, že bych taky ráda někdy šla sama nebo s kamarádkami, že už mě nebaví být pořád doma jen s ním, že to není normální. Rozčílil se, nadával mi, tehdy se poprvé projevil agresivně. Stupňovalo se to, ale líbit jsem si to nenechala, hádali jsme se docela často. Nikdy mě ale neuhodil, jen řval, máchal rukama a sprostě nadával. Dlouho jsem to nevydržela, nejsem typ, který by si nechal tyhle věci líbit, když už si je uvědomí. Takže jsem mu po dalších pár týdnech hádek řekla, že se s ním rozcházím. Tu reakci bych vám nepřála vidět! Choval se jako blázen, křičel, pak prosil, klečel mi u nohou a líbal mi je, vyhrožoval, že se zabije, že beze mě nemůže být.
Rozchodem to začalo
Pomyslela jsem si, že je asi opravdu blázen, že musím utéct hodně rychle. Odstěhovala jsem se hned druhý den a naivně si myslela, že budu mít klid... Jenže teprve potom to začalo. Všude chodil za mnou, ani nic neříkal, jen na mě koukal, občas na mě něco zakřičel, když jsem se s někým bavila, občas mi vlezl do auta a nemohla jsem ho dostat ven. Vždycky prosil, ať se k němu vrátím. A dělá to pořád, už dva roky. Neustále mi píše maily, smsky, volá domů i do práce, hlídá, kdy vycházím z domu, chodí za mnou do hospod a restaurací, kde si vždycky sedne někde poblíž.
Nikdy na mě ale nesáhne, a to je ten problém. Když jsem šla na policii, ukázala jim ty zprávy a popsala, jak to probíhá, věřili mi, ale nic moc neudělali. Ono se ani nedá, pokud mi fyzicky neubližuje... Má jen policejní zákaz, aby se ke mně nepřibližoval, ale to je všechno. A já pořád trnu, kde se zase objeví a bude na mě vyčítavě koukat. Měla jsem pár známostí, ale nevydrželo to, mimo jiné i proto, že jim vadilo, jak mě Michal neustále pronásleduje. A to dělal samozřejmě ještě mnohem víc, když zjistil, že jdu s někým na schůzku. Jak to dělá? Asi má na to radar, nevím. Určitě je blázen, a já jen nevím, proč si vybral zrovna mě. Jak dlouho tohle budu muset snášet? Možná se odstěhuju někam hodně daleko, abych měla konečně pokoj. A chystám se jít znovu na policii, abych na něj podala trestní oznámení.“
Co je stalking?
Anglický výraz stalking původně znamenal stopovat (zvěř), v přeneseném smyslu to tedy znamená sledující, lovecký nebo honba.
Je to tedy úmyslné pronásledování a obtěžování jiné osoby, a to opakované a dlouhodobé. Stalker může obtěžovat pomocí dopisů, mailů, telefonátů, SMS zpráv, zasíláním různých zásilek s dárky, ale i svou přítomností na všech možných místech (cestou do práce, na nákup, v autě, před domem...). Může také ničit a poškozovat věci.
Do českého právního řádu byl stalking zařazen 1. ledna 2010, posuzuje se jako nový trestný čin Nebezpečné pronásledování, patří mezi trestné činy narušující soužití lidí a je upraven v § 354. Podle něj může být stalker potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti, případně odnětím svobody na šest měsíců až tři roky, pokud spáchá trestný čin vůči dítěti nebo těhotné ženě, se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami.
Praktické rady a doporučení pro oběti nebezpečného pronásledování:
- Přerušte s pronásledovatelem veškeré kontakty, volte jiné trasy, časy, zvyky, odlišné od těch, které pronásledovatel zná, kdykoliv je to možné, neodmítejte doprovod
- Shromažďujte důkazy, věřte své intuici, nepodceňujte situace, kdy se Vám něco nezdá být v pořádku
- Řekněte to někomu, volejte o pomoc, běžte k lidem, hledejte jejich ochranu, volejte Policii ČR (linka 158) a nenechte se odbýt
- Udělejte maximum pro svou bezpečnost a vypracujte bezpečností plán (zde nabízíme jen obecné zásady, individuální plán „šitý na míru“ vaší situaci vám pomohou vytvořit odborní poradci v Bílém kruhu bezpečí)
Kontaktujte formální autoritu, podejte trestní oznámení
- Nebezpečné pronásledování je v naší zemi trestným činem. Ochrana je tedy možná ve dvou rovinách, a to v občanskoprávní (zejména žaloba na ochranu osobnosti) a v trestněprávní (jednání pachatele může dosáhnout intenzity trestného činu „nebezpečné pronásledování“ nebo alespoň přestupku).
Zdroj: Bílý kruh bezpečí, www.bkb.cz
Psali jsme v magazínu:
- Stalking na vlastní kůži: Kamila má strach o své ještě nenarozené dítě
- Žena jako stalker: Stokrát horší než muž
Nový komentář
Komentáře
Rikina — #14 Vyděsit ho může i pár pankáčů.
samecka — #13 vím, kolik taková sranda stojí.
A pětkrát se stěhovat a pořád měnit telefonní čísla vyjde levněji? Pochybuju. 
Samozřejmě pokud máš ochotné kamarády z posilovny, kteří se dají takto využít, tak proč ne, ale já do posilovny nechodím a takové kamarády nemám, takže bych se případně musela obracet na profesionály. 
Což doufám nebudu mít nikdy zapotřebí, ale neškodí znát ty možnosti. 
Rikina — #9 No,víš kolik taková sranda stojí? Vraťmež se ke starým dobrým časům a tu deku nechť na blba hodí kamarádi pod rouškou noci a dobře mu namelou hubu.My jsme to tak řešili,když se ještě stalking nejmenoval stalking,ale otravování...Stačí pár kamarádů z posilovny...Ještě budu za debila platit,ne?!
Rikina — #9 Přiznám se, Riki, že obvykle jsou na mě Tvoje názory dost "husté"
a většinou nesouhlasím, ale to, co jsem si dnes od Tebe přečetla, je naprosto geniální a zřejmě jediná obrana. Naštěstí jsem já nikdy nezažila. Jeden jediný - první - se kterým jsme se rozešla, sice hrozil sebevraždou mé babičce, ale na mě "zapomněl". Nicméně proklel mě, to vím určitě a po té mě všichni chlapi 27 let jen a jen opouštěli a bali mi nevěrní. Kouzlo bylo zřejmě před 10 lety, kdy zemřel, zrušeno a od té doby mám šťastný vztah (tohle patří spíše do rubriky Magie 
).
Rikina — #9 to super tip
i když už ho snad nebudu nikdy potřebovat, na tyhle týpky už si dávám sakra pozor, abych zas někomu takovému nenaletěla 
. Je pravda, že přesně zapůsobilo, když jsem si ho totálně přestala všímat, změnila jsem číslo v telefonu, úplně ignorovala a ukázala, že se ho nebojím. Prostě se snažila být nad věcí. 
Nejhorší ale bylo, že když jsem se s ním rozešla, on pak když potkal třeba moje rodiče, hrál na city i jim, ať se k němu vrátím, že mi dá DVD přehrávač pro děti atd....už i oni se mu vyhýbali obloukem. Jednou jsem přijela domů a našla na chodbě v baráku u vchodu do bytu dárky pro děti a velikou kytici (mám kytky moc ráda, byla nádherná, ale bez milosti letěla do kontejneru 
). Vyhrožoval, že si podřeže žíly, tak jsem mu řekla, že klidně, ale že to je jen jeho rozhodnutí, že já si tohle na triko rozhodně neberu. I když to trvalo "jen" půl roku, byl to hrozný nápor na psychiku, nevěděla jsem už kudy chodit na autobus, abych ho nepotkala a pod.. Jenže v té době to ještě nebylo posuzováno jako trestný čin.
A to on nedělá? kde na to bere čas a peníze? Já bych ho vola zabila, s dobrým právníkem jsi za pár let venku. No než takové nervy?
No a pak taky existujou firmy, co za nějaký peníz provedou únos.
Legálně, nic proti ničemu. Adrenalinový zážitek. Objednala bych to tomu pánovi jako dárek k výročí, třeba. 
Komando by ho sbalilo někde na ulici do auta, pytel přes hlavu, odvézt někam do lesů, na neznámé místo hodně daleko od civilizace, tam zout boty, trošku s ním pošpásovat, postrašit, a pak nechat tam, bez peněz, bez dokladů a bez bot. To vše úhledně zabalit a poslat mu to domů v balíčku, aby o ty věci nepřišel. Než se dostane domů z lesa, může cestou přemýšlet... 
Ani by mě nehlo se pětkrát stěhovat kvůli nějakýmu šmoulovi.
Nahoře se píše "nejsem typ, který by si nechal tyhle věci líbit" - tak proč si to teda nechává líbit? Samozřejmě dokud bude před ním utíkat, on ji bude otravovat, protože vidí, že to má úspěch. Což je přesně to, co chce. 
Naopak bych to udělala, pokaždé, když by se ocitl poblíž, tak pokud bude jenom koukat a nic, tak tam není. Vzduch. Nevidím, neslyším, ignoruju. Pokud bude něco pokřikovat zdálky, totéž. Kdyby přišel blíž, tak se mu posmívat, zesměšnit - co ty tady děláš, kašpárku, no ty zase vypadáš, jako trouba nemáš konkurenci, se všichni koukněte, to vám stojí za to, takovej vosel nebeskej. 
No a za vlezení do auta okamžitě volat policii, do cizího auta lezou jen zloději, takže určitě chtěl něco ukrást - rádio, kabelku, mobil - bengál na celou ulici, že zloděj, chyťte ho. Žádný stalking, ale napadení, omezování osobní svobody, a možná by se ještě něco našlo. Tihle týpci většinou sami moc odvahy nemají, a jsou na koni, když se jich někdo bojí. Jak se jim někdo postaví, tak je to brzo přestane bavit.
Tady jsou zákony na nic, to má fakt jako čekat, až jí ublíží? A co psychické týrání, to je v pořádku?
Ale možná by stálo za to mu nechat zmalovat ksicht, třeba by si to rozmyslel.
Pomáhat a chránit-to je jejich heslo,jen at tam jde znova aby ho mohli naplnovat,anebo si najít přítele,který ji bude chránit a dá mu pár přes pusu
OlgaMarie — #4 Taky myslím.
Tak tohle už je o přes hubu. Nešlo by ho někam pozvat a nasypat mu do jídla nebo pití pořádné projímadlo a znovu a znovu, aby věděl, že když spolu někam jdou, pořádně se pos..e?
něco podobného jsem taky zažila s mým bývalým přítelem, naštěstí to trvalo jen půl roku, pak si našel jinou oběť - novou přítelkyni. Musím říct, že je to opravdu dost nepříjemné, že mi ten půlrok bohatě stačil, nedovedete si představit, jak se mi pak ulevilo.....