Kdykoliv nám někdo volá, můžeme si být jisti, že něco potřebuje, a tou potřebou může být opravdu cokoli. Ovšem v situacích tzv. obtěžování po telefonu je chuť navázat kontakt pouze jednostranná a adresát této potřeby ji tedy vnímá jako obtěžování.
Kdo je tedy ten, kdo „obtěžuje“ a proč to dělá?

Na to přirozeně není jednoduchá odpověď, neboť jako obtěžování může každý vnímat trochu něco jiného. Může nás obtěžovat telemarketingová společnost, jenž nám touží prodat nějaký produkt, realitní makléř zahrnující nás dalšími a dalšími nabídkami, či naše matka, jež nám pravidelně a usilovně sděluje své  nanejvýš důležité názory. Ale ve všech těchto a jim podobných případech se většinou dobře orientujeme a necítíme se tak znejištěni a poněkud bezmocní, jako když nám volá pan „nikdo“, „vtipálek“, „vzdychač“ nebo „vyhrožovač“.

Když píšu „pan nikdo…“ neznamená to, že by ženy tuto nešťastnou formu kontaktu nepoužívaly, ale častěji je to přeci jen záležitost mužů. Takové telefonáty můžeme ve stručnosti rozdělit na cílené (určené přímo nám) a necílené (kde jsme náhodným příjemcem, ale telefonát se zde může vzápětí proměnit v cílený).
V tomto rozdělení lze považovat cílené telefonáty za potenciálně rizikovější. Dále se dají rozlišovat „nejoblíbenější“ formy telefonátů: jako druh zábavy volajícího - děti, nevyzrálé osoby, telefonáty se sexuálním podtextem respektive explicitně sexuální formou - opět jako výše zmíněný druh zábavy dětí či nevyzrálých osob, které si hrají na „úchyla“ nebo skutečně vážně míněné návrhy narušených osobností, tedy duševní patologie.

Pokud jsme objektem opakovaného sexuálního obtěžování po telefonu je vhodné to nahlásit přímo policii.
Součástí forem cílených telefonátů (vyskytují se ovšem i jako „necílené“) jsou různé podoby výhrůžných volání, kde je rovněž doporučeno je nahlásit policii. Všechny zmíněné formy kontaktu (snad vyjma skupiny volajících dětí a cílených výhružných telefonátů, kdy někomu např. dlužíme peníze a dotyčný nás chce „prudit“) přirozeně ukazují na někoho, kdo má větší či menší potíže se sebou, které mohou zahrnovat nejširší spektrum psychických problémů. Volí nepřímou formu kontaktu, neboť se mu zdá bezpečná a touto náhražkovitou cestou obvykle supluje nějaký neprožívaný aspekt svého vlastního života. V takovém pseudovztahu není dotyčný ohrožen přímým kontaktem, dialogem a lidským setkáním, pro něž je nutná zralejší osobnost.

Právě z živého kontaktu „já a ty“ má většinou volající strach.
Tématy objevující se na straně volajícího ve výše uvedeném článku jsou: samota, touha po kontaktu, pokus o jeho navázání pouhým vytočením telefonního čísla a posléze již odvážnější formou sms, neschopnost přijmout odmítnutí ze strany „objektu touhy“ a pohotovost k (přinejmenším) slovní agresi a závažným výhrůžkám. To je velmi typický profil a vývoj takového druhu kontaktu – obzvláště v negativním stupňování, ve kterém se již otevřeně projevuje „obtěžování po telefonu“ jako forma agrese.

Uvedené stupňování agrese je charakteristické v případě, kdy se pokoušíme s volajícím jakkoli komunikovat a obzvlášť tehdy, když ho odmítáme. Skrytá agrese obsažená již v narušování našeho soukromí se zde stává otevřeně projevenou.

Odhalovat možné kořeny takto nezralého způsobu vytváření vztahů by bylo na dlouhé povídání, ale velmi stručným komentářem by mohlo být, že je tu někdo, kdo svůj život (nebo jeho významnou součást) zřejmě neprožívá příliš radostně a díky svým potížím je v důsledku vnímán nejen jako obtěžující, ale také jako potenciálně nebezpečný.
Tento člověk by pravděpodobně mohl mít velký užitek z odborné psychoterapeutické pomoci, pokud by k ní nalezl motivaci, ale to on zatím neví nebo nechce vědět.

Pro nedobrovolný „objekt touhy“ je to velmi nepříjemná situace.
Dotyčný prožívá pocity strachu, pochybností a bezmoci. Hrozby volajícího by se nemuselo vyplatit ignorovat. Pokud vás někdo opakovaně uráží a dokonce vám vyhrožuje zabitím, je nezbytné o tom uvědomit policii.
Je možné, že se nakonec ukáže, že to byl nějaký čtrnáctiletý kluk, který neví, co se sebou a takhle se baví (skupina nezletilých je rovněž velkým zdrojem takového druhu telefonátů), ale bude lepší situaci nepodceňovat. Váš nápad s upozorněním na to, že telefon je služební a zprávy jsou zaznamenány u zaměstnavatele, je výborný a v tomto příběhu funkční.

Ve většině případů telefonního obtěžování bych doporučoval aplikovat osvědčenou reakci vůči této podobě lidského stínu a zoufalství: Okamžitě zavěsit a nedat „obtěžovateli“ žádný prostor k „ukájení“ a při pokusu o kontakt hrát „mrtvého brouka“, protože dotyčného svým způsobem uspokojuje jakákoliv forma kontaktu, tzn. že vaše odmítnutí, naštvání se, výsměch, odpovědi a vysvětlování mohou být jen litím oleje do ohně, volajícímu totiž často nezáleží na tom „jak“ reagujete, ale hlavně, že „nějak“ reagujete. Avšak to, s čím si neví rady a co ho nezajímá, je vaše lhostejnost. To je jediná reakce, kterou opravdu nechtějí.

V některých situacích lze využít telefonního čísla volajícího (většinou na mobilních telefonech) a zavolat dotyčnému zpět a klidně, pevně a jasně se ho zeptat „co to vlastně potřebuje“ apod. a oznámit mu své stanovisko, což ho může „vrátit na zem“, ale většinou bych to nedoporučoval, právě z důvodu rozvíjení nežádoucího kontaktu.

Cesty, jak se někdo může dostat k vašemu telefonnímu číslu, jsou rozmanité a je prakticky nemožné je uhlídat.
Obecně je ale vždy výhodnější inzerovat spíše služební telefon a pokud je to možné neuvádět, že číslo patří ženě.

Velmi osvědčenou a ve výsledcích absolutně nepřekonatelnou metodou je nezveřejňovat nikde vaše telefonní číslo, nezvedat žádné telefony respektive k tomu používat pouze služebnictvo, osobní sekretářku či vašeho asistenta. 

S pozdravem     

 

Závěrečné pokračování příště...       

       
Reklama