gas.jpg
Foto: Shutterstock

Miloslav, 29 let – Ten mátový čaj je jako k pití?
Pracoval jsem pár let brigádně jako barman v jedné kavárně. Odpoledne, kdy byl relativní klid, přišel elegantně vypadající pán přibližně ve věku padesáti let. Dlouho studoval menu a pak se mě se zcela vážnou tváří zeptal: „Prosím vás, ten mátový čaj je jako k pití?“ Chvíli jsem přemýšlel, zda to je nějaký vtip, ale zachoval jsem profesionalitu a vysvětlil pánovi, že čaj je většinou k pití. Dotyčný se na mě nechápavě podíval a zeptal se: „A jak se to pije, pane vrchní?“ Lehce jsem se pousmál a odpověděl: „Vezmete hrnek do ruky a napijete se.“ V tu chvíli mi bylo jasné, že pán pochopí, jakou legraci z něj mám trochu jsem se zastyděl. On ovšem ani nemrknul a řekl: „Skvělé, tak si ho tedy dám." Historka o pánovi s mátovým čajem nás za barem bavila ještě dlouho.

Michal, 55 let – Toalety? Nemáme paní…
Svojí práci dělám od čtrnácti, kdy jsem přišel do učení. Nikdy bych asi nechtěl dělat nic jiného, gastro to zkrátka musíte mít v srdci. Ovšem nezastírám, že jsou určité druhy otázek, které člověka dokáží po letech rozčílit, zvláště pak pokud je slyšíte stále dokola. Pracuji jako barista v krásné, luxusní prvorepublikové restauraci v centru Prahy. Nejlepší jídlo, křišťálové lustry, příjemná hudba. Opravdu mě dokáže pobavit, když se mě každý den někdo zeptá: „Máte tu toalety?“ Prosím vás, aby vám mohli zkolaudovat podnik, je třeba tam mít toalety. Jednou byl fakt velký frmol, nestíhali jsme, a navíc nefungovala klimatizace, prostě hic. V tom největším kalupu přišla mladá paní a položila mi obligátní otázku: „Máte tady toalety?“ Usmál jsem se, rozhlédl se po tom podniku a řekl: „Toalety tady? Kdepak, to my chodíme čůrat do metra.“ Slečna poděkovala a odešla. Chvíli jsem přemýšlel, zda za ní máme vyběhnout, ale nakonec jsme ji nechali. Třeba ji příště napadne, že každá taková restaurace má toalety.

Adéla, 32 let – Okamžitě mi zavolejte vedoucího!
Při studiu jsem pracovala v jednom podniku v centru Prahy. Mám skvělý zážitek se svým tehdejším šéfem. Otevírali jsme v jedenáct a v jedenáct přesně přišla paní, od pohledu si na někom potřebovala zchladit žáhu. Objednala si cappuccino. Můj šéf byl ten den se mnou normálně za barem, měl na sobě zástěru, nikdo by nepoznal, že ve skutečnosti se jedná o majitele podniku. Omluvil se milé paní, že bude muset tak deset minut počkat, než se nahřeje kávovar, ale že jí zatím můžeme nabídnout třeba domácí limonádu. Paní začala vyvádět, že tohle není možné, že chce svoji kávu a ať jí okamžitě dáme telefonní číslo na majitele podniku. Málem mi zaskočila voda, když šéf zachoval absolutní poker face a nadiktoval zákaznici své číslo. Ta důležitě ustoupila o pár kroků od baru a vytočila telefon. Jaké bylo její překvapení, když jí majitel před jejími zraky svůj zvonící telefon zdvihl: „Všetečka, prosím?“ Zákaznice ihned odešla a ve futrech nám neopomněla říct, že „SEM UŽ ROZHODNĚ NIKDY NEPŘIJDE!“ No, to nás opravdu potrestala.

Marie, 25 let – Děkuji slečno, cítím se pozván!
U nás ve vinárně nabízíme kromě vína a různých pochutin také nealko nápoje. Hodně oblíbená je k vínu karafa s točenou sodovkou. Litr  perlivé vody stojí u nás osmnáct korun, což podle mého mínění není moc. Pokud si u nás zákazníci dají lahev, samozřejmě mají karafu zdarma, případně i pokud si dají více skleniček vína. Je to od nás taková pěkná pozornost. Ovšem jednou přišel pán, který požadoval deci červeného vína, které chtěl zaplatit ihned. Nabídla jsem mu Cabernet Franc. Přikývl, ale už od pohledu bylo vidět, že chce tak trochu dělat problémy. „Odkud je to víno?!“ Vyštěkl na mě. S úsměvem jsem odpověděla, že ze severní oblasti Itálie a že je suché. Pán mi odpověděl: „No ale odkud? Ze Španělska?“ Zopakovala jsem, že se jedná o italské víno a pán si objednal právě zmiňovanou karafu se sodou. Když jsem ho požádala o osmnáct korun, začal na mě křičet, co si to dovoluji, že všude ve světě je běžné, že sodovka je k vínu zdarma. Snažila jsem se mu vysvětlit, že sodovka nemůže být zdarma, protože ten sud s ní, který nám přivezou něco stojí. Také něco stojí například provoz myčky a voda, ve které následně džbán i skleničku umyjeme a že osmnáct korun na Prahu 1 skutečně není moc. Zákazník se se mnou ještě chvíli dohadoval, až mi došla trpělivost a řekla jsem mu: „Víte, co pane, já vás na tu sodovku pozvu.“ Vytáhla jsem zpoza baru peněženku a z ní dvacet korun, které jsem demonstrativně vložila do kasy. Člověk by předpokládal, že se ten muž bude trochu stydět, ale vůbec ne. Zářivě se usmál a odpověděl: „Děkuji slečno, cítím se pozván.“ Dorazil zbytek té decinky a sodovku nechal téměř netknutou na baru. S některými lidmi je těžké vyjít.

Adam, 21 let – Vy nemáte tři ruce?
Pracuji jako stevard pro velkou leteckou společnost tady v Čechách. Není to sice ani zdaleka práce v gastru, ale přeci jen občas také obsluhujeme. Letěl jsem na jedné lince, kde byl takzvaný full house – tedy naprosto plné letadlo. Navíc ta linka nebyla nejdelší, takže jsme měli celkem plné ruce práce. Prodalo se snad všechno jídlo z palubního prodeje, proto bylo v kabině hodně odpadu. Naneštěstí se jedné paní v poslední řadě udělalo špatně a kolegyně mi nemohla pomoci sesbírat odpadky, a tak jsem musel vyrazit sám. Lidé byli ten den dost neodbytní a házeli mi do plechového šuplíku kde co, od plastových lahví až po pokakané dětské pleny (které rozhodně stevard neuklízí). V jednu chvíli se mi všechen odpad začal z improvizovaného kontejneru sypat na podlahu a já ho chytal, jak jsem jen dokázal. Ovšem jedna paní mi právě v tu chvíli vehementně podávala další odpad. „Vydržte prosím, já nemám tři ruce,“ požádal jsem ji s lehkým úsměvem. Paní se zarazila a povídá mi: „Aha! Pardon, to jsem nevěděla.“ Absolutně mě odzbrojila a musel jsem se začít smát a se mnou všichni lidé okolo. Nakonec to bylo celkem fajn.

Lucie, 41 let: Čibez omáčka – specialita našeho podniku!
Specialitou našeho podniku jsou především steaky všeho druhu. Sjíždí se k nám lidé ze všech okolních měst. Jednou přišel pár mladých lidí, evidentně na schůzce. Pán si objednal flank steak s pečeným bramborem. Vše jsem si zapsala a zeptala se: „Ten steak budete chtít s omáčkou či bez?“ Pán se evidentně zarazil a přemýšlel. Ovšem zachoval před svou slečnou formu a povídá: „A z čeho je prosím ta čibez omáčka?“ Začali jsme se s jeho společnicí smát a samotnému pánovi to po chvilce taky došlo a zasmáli jsme se ve třech. Nakonec to krásně uvolnilo atmosféru.

Radek, 35 let – Vynikající víno Napiňáno!
Mám podnik nedaleko Petřína. Je to takový ten menší příjemný bar, kam si lidé chodí popovídat nebo si tu dávají rande. Jednoho dne přišel starší, od pohledu velmi solventní pán a s ním přibližně devatenáctiletá slečna, která jako by vypadla z obálky časopisu pro pány. Bylo na první pohled patrné, že se pán snažil před slečnou dělat dost frajera a mě to upřímně bavilo. Dali si víno, pán se napil a znalecky podívá: „Co je to, prosím, za víno?“ Odpověděl jsem, že italské suché Chardonnay. Zákazník se ovšem dožadoval přesné lokality, kde bylo vypěstováno. Trochu špatně vidím na blízko, ale nechtělo se mi hledat brýle na čtení, tak jsem se podíval na etiketu bag in boxu a přečetl: „Prosím vás, tady píšou, že je to NAPIŇÁNO…“ Pán zasvěceně a důležitě pokýval hlavou. „Jojo, Napiňáno. Tam to znám, vynikající víno se tam pěstuje,“ řekl. Trochu jsem se styděl, protože jsem o této vinařské oblasti nikdy neslyšel. Co víc, dokonce ani internetový vyhledávač o ní neslyšel. Vzal jsem si tedy brýle a přečetl si etiketu znovu. Stálo tam: NAPLNĚNO v Hradci Králové.

Čtěte také: 

Zdroj: Autorský článek, respondenti redaktorky, Istagram: Latté bez mléka