Ač to tak v romantických filmech nevypadá, i lidé mají nějaké potřeby (teď myslím ty tělesné). A právě tělesná potřeba se stala jedním z mých nejhorších (v ten moment, kdy se to stalo, jsem myslela, že se propadnu do země), ale i nejzábavnějších (s odstupem času se už jenom směju) zážitků.
 
Chodila jsem se svým přítelem teprve krátce a oba jsme bydleli ještě u rodičů. Každou sobotu a neděli k nám můj brouček chodil na návštěvy, které většinou končily tak, že jsme spolu seděli bok po boku na gauči a buďto si povídali, nebo se všelijak ošmacávali :o)
Mezitím jsem se samozřejmě stihla debilně uchichtávat a pronášet rádobyvtipné myšlenky.

Když nad tím teď zpětně přemýšlím, musel si o mně můj brouček myslet, že jsem vážně ujetá a ještě k tomu blbá jak troky. Ale zpět k trapasu.

Jednou si takhle sedím pěkně stáhnutá v kalhotách, které mi dělaly postavu hezčí, než ve skutečnosti je, a najednou cítím, jak TO na mě jde. Samozřejmě bych si před před mým nejdražším nikdy v životě neprdla (teda teď už jo, i když se snažím to nepřehánět), takže jsem se svíjela jak žížala na háčku a snažila se usmívat i přes ty strašné křeče v břichu.

Když už jsem věděla, že to neudržím, odběhla jsem si na záchod. Musela to být přímo božská podívaná, jak lehce cupitám, snažíc se být co nejvíc elegantní, se sevřenýma půlkama a v předklonu - to kvůli těm křečím. Co si tenkrát přítel myslel, doteď netuším. Možná si řekl, že jsem se jen nachladila.
Když už to na mě šlo asi posté, zatnula jsem půlky a snažila se vydržet. Zdálo se mi, že křeče trošku polevily. A jelikož mi už mrtvěla noha, jak jsem si na ní seděla (můj posed na gauči nelze popsat, jak jsem byla zasukovaná), tak jsem se rozhodla přenést váhu na druhou stranu.

Jenže to jsem neměla dělat! Najednou to ze mě vyletělo ani nevím jak.
Ozval se obrovský PRRRRRRD.

A nejhorší na tom bylo, že to najednou nešlo zastavit. A tak se asi všechny ty plyny, co jsem v sobě držela, rozhodly vyjít na světlo bóží. Takže jsem asi minutu (tenkrát to bylo jako celé hodiny!) úplně neskutečně hřměla a rudla a rudla a myslela, že uteču s pláčem.
Naštěstí můj přítel je v pohodě a pochopil, že se s tím nedalo nic dělat a tak to bral sportovně, a pak jsme se tomu dokonce ještě smáli :o)
Byly a jistě ještě budou horší chvilky v mém životě, ale tahle mi utkvěla v paměti, protože jsem se v ten moment cítila naprosto ponížena  - mé vlastní tělo mě takhle zklamalo!