Je o ní napsáno více vtipů než o blondýnkách a sprostém Pepíčkovi. Je mezi matkou manžela, mezi matkou manželky, mezi matkou partnera a mezi matkou partnerky. Je všude tam, kde to předtím bylo málo komplikované. Popadáme se za břicho a tečou nám slzy smíchu, když je cizí a slyšíme o ní vyprávět. Může být i vlastní, ale pak na světelné míle a tisíce kilometrů daleko. Ale jakmile je tchyně neboli svegruše za dveřmi, je definitivně pozdě hledat v příručkách, co s ní.
A tak žhavíme drát a ptáme se těch o tchyni, dvě zkušenějších, jak s ní proboha vyjít, zachovat rozum v hlavě a klid v domě.
Markéta je kamarádka a zastánkyně tchyní: „Mám tři kluky a vždycky si představím, jak mi domů přivedou snachy, které budou moje vnoučata trápit a týrat svojí samozřejmě že úplně blbou výchovou a já nebudu smět říci popel, jinak mě roznesou po těch internetech… a hned se mi ty „tchyňovské“ výstřelky snášejí lépe.“
To Jiří se pro shodu se svou tchyní Marunou doslova probrečel a rozkrájel: „Moja tchyňe Maruna měla ze začátku ke mně pořád výhrady – mánička mastná, kdo ví, co je to zač. Tak jsem ji v nestřeženém okamžiku vyzval ke křížovkářskému souboji. Nejdřív vytáhla tehdy běžné Rudé právo, to jsem odmítl. Sehnal jsem nějaké křížovky a totálně ji roznesl. Krásný na tom bylo, že jsme se tomu nakonec zasmáli.
Spřátelili jsme se ale po úplně jiné historce, a ta mě bolela fyzicky. Tož, byl jsem frajer. Na vojně jsem vařil pro 1200 lidí a 2x denně byl guláš, což představuje asi 120 kg cibule. A já to krájel ručně, takže těžkej odborník. A jednoho krásného dne chystala Maruš guláš k večeři, pro početnou rodinu to je asi tak 6 litrů. Přišel jsem do kuchyně ve chvíli, kdy krájela cibuli. Držela ji typickým ženským způsobem, jak my říkáme, mezi prsty. Povídám, Maruško, já vám to ukážu. Upozorňuju, že jsem se nikdy neřízl. Zkrátka, první cibule nedokázala uhnout, dodnes mám jizvu. Z té kuchyně jsem vypadl ponížený a jako hlupák. A ona přišla za mnou, poslala dceru pryč a řekla: To se spraví, nebuď zlý na mou dceru. A já byl tenkrát zamilovanej, tak jsem to obrečel. Je to jen taková malá vzpomínka, příběh, ale jsem na něj hrdý,“ vzpomíná na svou tchyni v dobrém Jirka.
To Vlaďka na tu svou nevzpomíná zrovna v dobrém: „Vždycky byla sama sobě na prvním místě. A také neustále radila, co její syn má rád, a co naopak ne. A co mám ráda já? To ji vůbec nezajímalo. Takže tchyně nebrat!“
Každá žena v sobě má kus tchyně
No jo, ale ono se to radí, jenže co dělat, když už jsme nějakou tu tchyni dostali darem a pro klid doma s ní vyjít musíme, i když by to znamenalo jít s ní až před vrata, tak jako to udělal Roman: „Před dvaceti lety jsem měl s tchyní malou výměnu názorů ohledně toho, jak by měl být postavený nábytek a uspořádané věci v něm. Tak jsem s ní vyšel před vrata a od té doby k nám chodí pouze, když já nejsem doma, a i tak se to musí dopředu ohlásit. Ale jinak spolu vycházíme docela dobře.“
A jakou taktiku na tchyně má psycholožka Dana Marková?
„Můj názor je takový, že nikoho nepředěláme, záleží na nás, jak si vztah utvoříme. Jaké dáme hranice a jak moc si necháme zasahovat do života. Z pohledu ženy budou nebezpečné tchyně, které jsou hyperprotektivní matky a nad jejich syny nikdo není. Těm se syn jen velmi obtížně vzepře ve prospěch své ženy a jediná rada je odstěhovat se co nejdále. Myslím, že domluva je možná i s tchyní, a umím si představit, že spolu snacha a tchyně tráví dovolenou. Je to o komunikaci, nastavení pravidel a vzájemném respektu od samého počátku. Krásně to ostatně vystihl Plzákův zákon oblíbenosti tchyně: „Oblíbenost tchyně roste se čtvercem vzdálenosti.“
Slova populárního odborníka na strasti manželského života potvrzuje Tomáš: „Mám skvělou a úžasnou tchyni. Bydlí zhruba deset tisíc kilometrů od nás!“
Foto zdroj: Facebook
Nový komentář
Komentáře
Mé tchýni je 90 a užila jse si s ní až až, od května je v Domově důchodců, nechodím tam. ani ona k nám a je klid. Ovšem manžel se u ní musí zastavit povinně každý den, aby si měla s kým poklábosit, ženské tam prý nemají tu patřičnou úroveň na hovory. Má to výhodu, každé dopoledne jsem sama doma a můžu si dělat co chci.
Já si zašla se svým zetěm na košt vína. Tenkrát se dcera trápila, že pořád odkládají založení rodiny. Po pár deci na to přišla řeč. Ani jsme si nevšimli nezvaného posluchače. Najednou nás oslovil a zeptal se na vzájemný vztah. Já dělala drahoty, co je komu po tom, no ale zeť tak tiše vypustil pod vousy, že jsem jeho tchýně. Rekce byla hlasitá a spontální: "Ty vole, to je tvoje tchýně!?! Já se z teho po...! Panebože, nedovedu si představit jít se svou tchýní na košt! Jako vážně??? " ... a další komentáře. Vystřízlivěla sem a zmizela.
S tchyní jsem měla docela dobrý vztah, jakmile pochopila, že nejsem její dítě, ale dospělá osoba, dost paličatá a že je zbytečné dávat mi dobré rady. Jako dvojnásobná tchyně mám to štěstí, že mladí bydlí daleko, můžu k nim jet jen na pozvání, to pak není čas dávat nevyžádané rady.
Mně jest vyčítáno, že furt někde courám a chodím málo na návštěvy k mladým. Už řadu let. Syn a snacha spolu žili poměrně dlouho nesezdáni, letos se vzali, čili z ničehož nic jsem taky tchyně, a nějak nepozoruju žádný rozdíl oproti stavu, kdy jsem byla "jen" matka partnera.
Předpokládám, že dokud se oni sami shánějí, jestli ještě žiju a kdy se dám vidět, nemají vůči mně jako tchyni zásadních námitek. 
Co se týká například v článku jmenovaného rozestavení nábytku, to komentuju pouzu v případě pořízení nějakého nového kusu, kdy se očekává chvála. 
Samozřejmě že se najdou i nějaké drobné výhrady... ale zatím jsme se vždycky nějak domluvili. 
Já i moje tchyně milujeme vtipy o tchyních. To není o stereotypních fórech,ale o nadhledu. Být fóry o snachách, taky by mi nevadily.
Já mám tchyni fajn, vycházím s ní dokonce lépe než s mojí mamkou. A já sama jsem tchyně teprve 10 dní.
Ale mladí bydlí s rodiči nevěsty, tak uvidíme, jak jim to bude klapat. 
kobližka — #8 Ono je to dané historicky - tchyně jako starší žena prostě vládla, tedy jednala z pozice silnějšího. Zřejmě to bylo tak zlé, že si tchyně svoji pověst kafrající a zasahující jednotky vysloužily. Ta revoluce snach je poměrně mladá. Neznám snachu, která by tchyni zasahovala do života (i když to jistě může existovat), ale znám dost tchyní, které se v tomto ohledu nežinýrují a klidně se tím i chlubí. Mě to naštěstí minulo. A dej bože, ať jsem jednou jako tchyně v pohodě. Ale já budu, mám svého dost
já mám taky fajn tchýni
a ještě je pár tisíc kilometrů ode mne 
Jsem podruhé vdaná a na tchyně jsem měla štěstí, první Maruška jako moje druhá maminka, nikdy jsem o ní jako o tchýni ani nemluvila. Druhá tchyně, také Maruška byla trošku složitější, přesto jsem s ní vycházela dobře. Byla už dost stará, pečovali jsme o ni do jejích 93 let. Někdy mi šla "hlava kolem", ale zvládli jsme to.
Mě to přijde až někdy trapné,to věčné omýlání o zlých tchýních....a co snachy? Ty jsou světice? Zajímal by mě článek z druhého břehu.Jestli si i matky svých synů tolik stěžují na své snachy.Samozřejmě že jsou na obou stranách někdy tvrdé boje,ale vždycky je třeba mít na mysli,že ta "nemožná tchýně" je matka mého muže.
Moje tchyně je jako moje druhá maminka. Je to inteligentní, noblesní a vzdělaná dáma, velmi jemná, zato úžasná kuchařka a pekařka, miluje moje děti a oni ji. Nikdy mezi námi nebyl ani stín nějakého sporu. I když už jsem 8 let rozvedená, stále se stýkáme, dáváme si dárečky k Vánocům a narozeninám. Mám ji moc ráda.
Přitahuju jen tchyně, které do ničeho nekecají a mají vlastní koníčky a zájmy. Možná je to tím, že si chlap hledá ženu podle své matky
Moje tchyně hraje volejbal, schází se s přáteli, chodí na pivko, má vlastně čas, resp. najde si ho, jenom když ji pozveme 
kantor10 — #4 svou mamku si musíš spacifikovat sama, nikdo jiný to za tebe neudělá a partner potřebuje cítit zastání. Mně nikdo do mé domácnosti kecat nebude, ať už je to moje krev nebo přítelova, to všem dávám okamžitě na srozuměnou a nezbyde jim, než to respektovat, jinak ke mně nepřijdou..
Milala — #1kéž by se takhle chovala i moje mamka
mladý jsou v dostatečný vzdálenosti, spíš peskuju syna a dceru než snachu a zeťáka
Milala — #1Taky se snažím takto jednat.
Už jsem taky tchýně,ale snažím se nikomu neradit a nevnucovat svůj názor.