Foto: Shutterstock
Možná jste chtěli svému dítěti dopřát, nebo jste mu nedokázali odepřít to, nač má chuť. Případně jste ho zkrátka jen nechali stravovat se podle jeho vlastního uvážení a teď se nestačíte divit, kolik kilogramů má navíc. Rozhodně v tom nejste sami. Zatímco v roce 1991 mělo nadváhu 7 % dětí a další 3 % byly obézní, v roce 2021 už s nadváhou bojovalo bezmála 10 % dětí a s obezitou dokonce 16,4 %.
„Počet dětí s nadváhou a obezitou stále roste a zatím se nám přes veškerou osvětu nedaří tento trend zvrátit, ačkoliv poslední data snad ukazují mírné zlepšení. I tak čekáme, že v roce 2030 se bude v Evropě potýkat s kily navíc 30 % a v roce 2050 až 50 % dětí,“ bije na poplach organizátor kulatého stolu s názvem Dětská obezita v Česku: současný stav, výzvy a perspektivy předseda Výboru pro zdravotnictví Senátu Parlamentu ČR MUDr. Bc. Tomáš Fiala (BEZPP), MBA.
Kdy jsou děti v největším ohrožení obezitou?
Přibírání na váze graduje nejčastěji v pubertě, ale nevyhýbá se ani malým dětem. Na vině je kromě nezdravé a nepravidelné stravy také nedostatek pohybu a kvalitního spánku. Nejohroženější obezitou jsou podle statistik žáci základních škol z ekonomicky hůře situovaných rodin. Řada z nich věří mýtům, že dítě z tloušťky vyroste nebo sladkosti vyběhá. Jenže tak tomu bohužel není. Dětská obezita ve většině případů přetrvává do dospělosti. Je spočítáno, že 80 % adolescentů s nadměrnou hmotností zůstává obézních i v dospělosti. Odmala si tak zadělávají na onemocnění srdce a cév, cukrovku 2. typu nebo některé druhy nádorových onemocnění.
Obézní děti se už v mladém věku potýkají také s astmatem nebo ztučnělými játry, což může vést k cirhóze. Kromě fyzických obtíží čelí děti i psychickým problémům. Mají nízké sebevědomí, úzkosti a deprese. Proto je třeba při řešení kilogramů navíc postupovat po špičkách, abychom svými slovy nenapáchali více škody než užitku.
Jak komunikovat s dítětem s kilogramy navíc?
Bez jakékoli kritiky, výčitek nebo shazování dítě poukazováním na jeho tělesné proporce. „Věřte, že ve většině případů dítě ví, že má nějaká kila navíc. To, že o tom nemluví nebo situaci zlehčuje či dokonce popírá, obvykle neznamená, že svoje kilogramy neregistruje, ale spíše, že není snadné s tímto tématem otevřeně a zároveň sebepodpořeně setkat,“ uvádí tým odborníku, který stojí za projektem Prevence dětské obezity.
Nekritizujte vzhled dítěte
Otázky, zda dítě nepřibralo, nebo necitlivé upozorňování na nadváhu by mělo být tabu. Kritikou ještě žádná plodná diskuze nezačala. Způsobí jen to, že se dítě postaví na odpor nebo se naopak zcela uzavře. Nejlepším řešením je projevit skutečný zájem o jeho svět.
„Ptejte se dítěte! Třeba co myslí o některé celebritě s patrnou nadváhou, nebo o někom ve vašem okolí, kdo s obezitou bojuje. Zajímejte se o to, jak se cítí vaše dítě ve svém těle. Jestli se mu dneska na kole jelo dobře, jak zvládá hodiny tělocviku, či jak se sobě líbí v oblečení, které nosí a podobně. Dítě vás tak samo navede k tomu, jak v současnosti vnímá své tělo a zda jej to trápí,“ radí odborníci z Prevence dětské obezity.
Jeho názory a pocity neshazujte
Jakkoli vám mohou přijít zbytečné, nesmyslné nebo mimo mísu, nikdy je nehodnoťte, nezpochybňujte ani nebagatelizujte. Jinak se vám příště už s ničím nesvěří. Zůstaňte u toho, že jde o jeho autentický pohled na sebe, a s tím pracujte. Určitě ale držte své emoce na uzdě a neříkejte nic, čeho byste později litovali. Dítě by nemělo nabýt pocitu viny, že selhalo a zklamalo vás. To ale neznamená, že byste měli o jeho vzhledu lhát. Lékaři doporučují projevit laskavou upřímnost.
Nesmí jít jen o vzhled
I když máte pocit, že byste všechnu svou pozornost měli upřít na nadbytečná kila, není tomu tak. Současně vyzdvihujte silné stránky dítěte a chvalte ho za všechno pozitivní. S nadváhou se totiž pojí ještě jedna nepříjemnost, a to je snížené sebehodnocení.
„Mám-li narušené sebepojetí, většinou se snižuje i můj pocit tzv. „sebeúčinnosti“, tedy vlastní přesvědčení o schopnostech kontrolovat své chování. Tato skutečnost se zpětně odráží nejen v problematické redukci nadměrných kilogramů, ale často i ve školním výkonu, nižší ochotě angažovat se ve sportu, ale i jiných aktivitách, včetně sociálních vztahů. Tímto se uzavírá jeden z bludných kruhů, z něhož je velmi složité následně vystoupit,“ popisují lékaři.
Neodměňujte ho jídlem
Jídlo by mělo být vnímáno jako prostředek k přežití. Je tedy chybou pěstovat v dětech pocit, že jde o odměnu za dobré chování, případně náplast na bolístku. Takže pozor třeba i na bonbony, které mají vyléčit odřené koleno… Jde zdánlivě o prkotinu, ale dítě se postupně naučí řešit jídlem všechny stresové faktory.
Jděte mu příkladem
Nepomůže kázat vodu a sami přitom pít víno. Změnu stravování i více pohybu je třeba naordinovat celé rodině, protože rodiče by měli jít příkladem. Vyhýbejte se zejména slazeným nápojům, uzeninám, polotovarům a energetickým nápojům, které dětem navíc narušují spánek.
„U dětí nemají místo žádné drastické diety ani tresty. Smysl má jednoduchý, předvídatelný režim. Pravidelná snídaně, několik menších porcí denně, omezení slazených nápojů a dostatek ovoce a zeleniny – to je základ, který funguje. U menších dětí často stačí upravit prostředí a návyky celé rodiny. Jakmile dítě vidí, že zdravé volby dělají i rodiče, přijímá změnu mnohem snadněji,“ doporučuje MUDr. Jan Boženský, MBA, předseda Sekce pediatrické obezitologie České obezitologické společnosti ČLS JEP. U dospívajících je podle něj zásadní pozitivní, respektující přístup a motivace. „Děti často nejí kvůli hladu, ale kvůli úzkosti, stresu nebo tlaku ze školy. Když je budeme kritizovat nebo trestat, jen to prohloubí problém. Potřebují čas, pozornost a bezpečné prostředí, kde mohou mluvit o tom, co je trápí. Teprve pak se otevřou i změnám v chování,“ doplňuje.
A v neposlední řadě - kritikou nezahrnujte ani své vlastní tělo. „I když máte pocit, že to jsou výměny názorů, které vaše dítě nevnímá, často je tomu naopak. Děti jsou senzitivní k poznámkám svých nejbližších. Intuitivně cítí, že jsou rodiče součástí jich samých, a když slyší o tom, že „s tím břichem vypadám jak velryba“ nebo jak „všichni v rodině máme odporně tlustá stehna“ …pak nemusíte vůči vhledu dítěte říct nic ošklivého, ale dítě se stejně tak ošklivé vidí,“ zní z Prevence dětské obezity.
Zdroj informací: Prevence dětské obezity, Šance dětem, TZ z kulatého stolu v Senátu PČR: Dětská obezita v Česku: současný stav, výzvy a perspektivy
Nový komentář
Komentáře
Já s názorem, že bonbon na bolístku, nebo dort za odměnu vedou k obezitě, nesouhlasím. Já jsem byla vychována přesně tak. Sladkosti byly odměna za snědené jídlo, úplatek za výlet, na který se mi nechtělo, odměna za vysvědčení, náplast na bolest těla i duše. Přesto jsem jak v dětství, tak i dnes hubená. Nikdy jsem neměla ani mírnou nadváhu, spíš naopak. Bonbon na odřené kolínko nikoho obézním neudělá. A pokud ano, není chyba v bobónu, ale někde jinde.
Byly jsme všechny sestry samá ruka samá noha, hezké holky, ale žingle. Ve třídě jedna oplácanější spolužačka, ale pohyblivá a mrštná, i šňůru udělala. Většinou lidi říkali, lepší než tlusté nebo však ony ještě přiberou. A to jsme sladké měli, spousta ovoce, kompoty, dvakrát týdně upečené buchty, sladké jídlo, třeba buchtičky s krémem, žemlovka, palačinky každý týden. Když nás honila mlsná, dělaly jsme si puding. Nadváhu nemáme ani teď, ani vysoký tlak, cholesterol, cukr. Ani rodiče nemají nadváhu. A občas nám čokoládu, zmrzlinu, oplatky nebo limonádu taky někdo dal, třeba děda, za výzo, k svátku... Takže jaké svinstvo děti jedí, že z toho kynou, si nedovedu ani představit.
Když jsem byla dítě, nikdo se nestaral, jestli jsem senzitivní k poznámkám nejbližších. Prostě mi natvrdo řekli, že jsem hubená jak vyžle, samá ruka samá noha a že nechápou, kam se to vrazí, poněvadž je lepší mě šatit než živit.
Babička to vylepšovala sentencemi typu "dítě, dítě, ty by ses mohla za bičem převlíkat, vždyť ještě dostaneš souchotě a umřeš". Druhá babička zas říkala "i nechte ji, však ona z toho vyroste a bude z ní ještě pěkná ženská", načež teta pravila "pojď se najíst, než se ztratíš bez funusu". 
Nikoho nezajímalo, jestli budu mít snížené sebehodnocení. Dneska se nesmí pomalu nic říct, aby robátko nemělo trauma, mažou se s nima "po špičkách" a výsledek? Vesměs žádný. 
To snad není možné! Já, když jsem byla malá, tak otec mi říkal: Najez se, vypadáš jak z koncentráku, ještě řeknou, že se nedovedu postarat o děcka. K snídani jsme měli chleba s máslem a mléko. Ke svačině chleba s máslem a jablko. K obědu přes týden luštěninovou polévku a bezmasé jídlo. V neděli vývar s nudlemi a zeleninou a nějaké maso. Většinou slepici nebo králíka. Sladkosti jsme nedostávali. Když jsme dostali od babičky čokoládu - 1 ks, tak jsme si ji rozdělili na čtverečky. Svým dětem jsem sladkosti nedávala. Dostávaly snídani, přesnídávku, oběd, svačinu a večeři. Všechno jsem připravovala sama doma. Různé pomazánky - rybí, vaječnou, sýrovou, tvarohovou. Polévky luštěninové nebo zeleninové. Řízky jsem nikdy nepřipravovala. Maso pečené nebo vařené. Co se týká zeleniny - špenát, mrkev, hrášek, brambory, zelí, kapusta. A denně byla děcka venku. Naučila jsem je jezdit na kole, skákat přes švihadlo, lyžovat. Každou sobotu a neděli jsem je brala na turistiku po kopcích - to jsme měli sebou čaj a chleba s máslem, jablka nebo nějaké jiné ovoce. Žádné smažené brambůrky, žádné čipsy, žádné žvýkačky. Oba kluci byli a jsou štíhlí a oba se věnují sportovním činnostem. Úplně stejně jsem vedla vnuka - letos má 17. Když byl u mne, tak ráno rozcvička, sprcha chladnou vodou, snídaně, svižná procházka kolem obce, pak nějaký oběd, pak znovu svižná vycházka. Je vysoký, štíhlý, ani on obezitou netrpěl. Dětská obezita, je podle mého lenost rodičů.