Přiznám se, že jsem dítě odkládala, jak to šlo. Bylo to možná i ze zbabělosti, a tak jsem se na práci i trochu vymlouvala. Sice jsem věděla, že nechci zůstat bezdětná, ale stále jsem nedokázala zastavit a říct si: „Teď je vhodná doba.“ Ale povězte mi, kdo to umí?
Ale při vší té dávce mateřského štěstí mě neopustilo ani to pracovní. Už krátce po porodu jsem dostala lákavou nabídku - práci v zahraničí. Jasně, že jsem okamžitě nekývla, a honily se mi hlavou výčitky: opustit půlroční miminka a jet si sobecky do nějaké tramtárie? Moje váhání rozčísli rodiče. „Jedná se přece jenom o čtrnáct dní, my se o děti postaráme.“ Přiznám se, že odloučení jsem nesla hůř, než jsem si myslela. Nemohla jsem spát a doslova jsem stříhala metr, jen abych už byla u svých dětí.
Kolegyně mi řekla: Na děti zapomeň!
Bavila jsem se na to téma se svou kolegyní z Finska, a ta jen kroutila hlavou. „To bych nemohla, tady se musíš rozhodnout pro jedno nebo pro druhé. Konkurence je tvrdá, a jakmile jednou z kola vypadneš, už se do něj těžko vracíš.“ To mě děsilo, tam bych asi žít nemohla.
Ale pro příklad, kdy se ženská kvůli kariéře vzdá možnosti být matkou, jsem nemusela jezdit do Finska. Jedna moje spolužačka (dnes velmi slavná kostýmní výtvarnice) se nikdy netajila tím, že děti nechce kvůli práci. Byly by prý pro ni brzdou.
Když se nad tím zpětně zamyslím, dokázala jsem kariéru a děti skloubit docela dobře. Práce mi přinášela seberealizaci a sebevědomí, tím pádem jsem se necítila frustrovaná a nevyužitá, jak se ženám na mateřské občas stává. Ale nevím, asi jsem měla kliku, že jsem si mohla od dětí jen tak odskočit a pak se jim zase plně věnovat. Neumím si představit, že bych se třeba tři roky v kuse nezaobírala ničím jiným než kašičkami, prdelkami, pískovištěm. Asi bych na sebe a potažmo na děti měla vztek, že krním, blbnu a můj intelekt padá na úroveň houpacího koně. Na to mi stačily prázdniny na chalupě. Už za dva měsíce „izolace“ jsem měla pocit, že nejsem schopna ze sebe vypravit kloudnou větu, a zase jsem se těšila do práce.
Jak jste na tom s kariérou a mateřstvím vy? Dokázala byste se kvůli práci vzdát dítěte? Nebo jste naopak obětovala slibnou kariéru kvůli mateřství? Jaký je podle vás základní předpoklad, abyste mohla mít obojí? Jaké jste musela dělat ústupky? Měla jste někdy pocit, že to nezvládnete? Kdo vám nejvíce pomohl?
Nový komentář
Komentáře
Toto je vždycky těžký výběr. Důležité je najít v tom určitou rovnováhu. Mám kamarádku, pro kterou byla kariéra vším. Figurovala ve dvou firmách a nakonec to pro ni nedopadlo dobře. Po úspěchu totiž často přichází i pád a bohužel se jí nevyhla likvidace společností. Nedávno jsme se bavily a říkala, že je za tuto zkušenost vlastně vděčná, protože jen díky tomu se opět začala mnohem více věnovat své rodině.
Záleží, po čem touží člověk více, hlavní by měly být cíle, jelikož je život krátký. U mě vyhrála kariéra a šla jsem na MBA školu, ale zároveň jsem se pak stala i matkou
Snazim se o to neustale, doma vsechno hori, ale maminka je spokojena, protoze pracuje a je mezi lidmi. Miminko je taky spokojene, protoze maminka je spokojena :-)) A navrch to ma velkou vyhodu, protoze miminko je odmalicka zvykle na spoustu dospelaku z rodiny, kteri je obcas hlidaji a nevyzaduje porad jenom mamu.
Tak já byla doma s dětma 3 roky(dokonce 3X) a užívala sem si to!! Nojo ,ale já jsem nevzdělanec! Asi sem ten houpací kůň!
Každej nemůže být inteligent! Myslim ,že i ty "jeřábnice" jsou potřeba! A taky si myslim,že prostě každej má jiný hodnoty! A jiný cíle! Ale podle mě jde hlavně o to mít spokojený život!Já sem sice kariéru nedělala ,ale i tak si myslím ,že sem dokázala skloubit práci i děti! Akorát mě připadá ,že "dělnice" se už necení!
Jo i jako dělnice ,jsem nikdy šmudla nebyla!
souhlasím s Tebou Suzanne.
maje — #35 Já si nemyslím, že mít děti v dnešní době je luxus. Děti se rodily v horších dobách, než je naše, jen my jsme zvyklí na určitý standard. Co je luxus, dát se "napospas" svému partnerovi. Důvěřovat muži tolik moc, že se prostě spolehneš, že on to zvládne. Odevzdat se. To dnes není zvykem, protože máme volbu. Není to ani dobře, ani špatně, je to prostě jinak než dřív. Jen je to někdy trochu škoda
OlgaMarie — #32 Porodit dítě a vychovat z něj slušného člověka se mi povedlo. Přesto, kdybych nemohla pracovat, nikdy bych nedala svému dítěti to, co jsem mu mohla dát. Rozhled a radost. Vždycky jsem chtěla a měla obojí - dítě i práci. Nehodlám volit, lze to skloubit.
Blueberry — #55 za překlep se omlouvám
peetrax — #53
Práce nemá nožičky, ta neuteče, ale na děti máme každá jen svůj biologický čas. Nikdy nelituji, že jsem chtěla mít dítě ve 20,druhé v 25 a ještě jsem se před důchodem dožila dokončení jejich VŠ i vnoučat.Čím je člověk mladší k dětem, tím jde vše snáze - to je má zkušenost.
extravagantnice — #48 Názor, že žena, pokud se rozhodne mít děti, nepotřebuje vzdělání, pokládám za mylný a z hlubokého dávnověku. Za to se nikomu omlouvat nebudu a pokud se cítí uražen, je to o něm, nikoliv o mně. Vyjádření se o budoucí vysokoškolačce, že se chce po studiích okotit, další komentář nepotřebuje.
Milanka — #54 Myt sve rodice teda odmitam - at se umejou sami.
Určitě bych dala přednost dětem před kariérou. Ktrá žena tohle nedokáže, neměla by si říditm děti, nebo mýt své rodiče, kteří by byli ochotni s výchovou pomáhat.Také jsou i muži, kteří by byli ochotni se dětem věnovat, když žena, má možnost dělat kariéru. Je jich ovšem málo. Já bych bývala své děti nikomu nesvěřila, pokavaď se nejdnalo o krátkodobé hlídání jedné nebo druhé babičky.Kariéra se dá dělat i když děti povyrotou a jsou samostatni.Ale i tyhle děti potřebují často mít u sebe tátu a mámu.Sama jsem se dostala do vedoucí funkce, když děti odrostly a vše jsem si pak vynahradila.Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem dávala přednost dětem, před kariérou. A to jsem se stačila ještě občas věnovat vnoučatům.
wich — #45 moc hezky a pravdivě jsi to napsala.
lonkue — #30 Když pominu to, že vzdělání je o seberozvoji a o tom, co předat dětem, i s dětmi se dá přece pracovat a vzdělání uplatnit - a jednou získané vzdělání se jí bude hodit i kdyby šla do práce až po 10 letech.
Nepřekvapilo by mě, kdyby někdo váhal při lákavé nabídc práce v zahraničí a nutnosti opustit děti na půl roku - ael na 14 dní? To přece není nic taki strašnýho...
ToraToraTora — #7
přesně..
OlgaMarie — #1
souhlas!
Já prve plánovala, že budu na mateřské jen 2 roky, pak jsem to přehodnotila (nahrávalo mi i to, že u 1.mateřské mi zaměstnavatel umožnil nadále pracovat z domu) a zůstala 3 roky, plynule přešla do další (dosud trvající) mateřské.. Vlivem personálních změn v mé firmě už sice doma nepracuji a do firmy se vrátím, až bude mít syn 3 roky, ale času stráveného s ním, rozhodně nelituji..Na práci bude dost času po zbytek života, ale děti rostou strašně rychle..
lonkue — #42
dobře jsi to napsala.
lonkue — #42 Pokládám za urážející vyjádřit se o mladé ženě, která si chce po studiích založit rodinu s dětmi, že se "okotí". Okotí se leda ta, co se chodí nezodpovědně mrouskat.