Do místní malotřídky nastoupila nejdřív dcerka a rok nato ji následoval syn. Malá vesnická školička, kde byly jen tři třídy a celkem 19 žáčků. Všichni se učili v jedné učebně, a tudíž měli v učení zmatek. Paní ředitelka byla zároveň i učitelka a k ruce měla mladou vychovatelku.

Jak vše probíhalo, posuďte sami.
Na začátku roku se vybraly peníze na pracovní sešity, čtvrtky, na fond a na sešity. Každý měsíc se vybíralo na šťávu, na kopírku a na různé akce. Protože čtvrtina dítek byli Romové, a ti neplatili, leč malovat, pít a jezdit na akce museli, byli rozpočítáni do částek k placení nám, neromům. No co, uděláme dobrý skutek a cigáňata si dopřejí trochu šťávy, skřípala jsem zubama jako ostatní rodiče. Ovšem když přišly děti domů s tím, že chtějí do školy pití z domova, protože jim Dežínek vypil všechnu šťávu a oni nechtějí jenom vodu, viděla jsem rudě.

Dežínek s Imriškem měli sešitů dostatek, ale já musela věčně dokupovat, protože paní učitelka je bránila jako vlastní. „Chápejte to, když jim ty sešity nedám, nebudou je mít, ale vy svoje děti nenecháte bez pomůcek. Já jinak jednat nemůžu," obhajovala se.
Museli jsme chápat i to, že Dežínek s Imriškem jsou v devíti letech ve druhé třídě a do zvláštní školy je paní učitelka nemá to srdce dát.

Výuka probíhala tak, že učitelka jezdila po schůzích, nákupech a nebo drbala s někým před školou, a děti učila vychovatelka. Několik dnů neměli v sešitech ani čárku a my rodiče je doma všechno učili sami. Hodiny a hodiny jsme seděli nad učivem a dělali práci za učitelku.

To, že vychovatelka byla poloviční blázen, nám došlo až když děti doma vyprávěly, že zavřela Tomáška do bedny na hračky, a zapomněla ho tam zavřeného, když šly na procházku. Kluk byl tři hodiny sám v bedně.
Maminka Tomáška vychovatelce ručně vysvětlila, jak se k jejímu synovi má chovat, a ta to zřejmě pochopila. Druhý den nebyl v bedně Tomášek, ale Baruška...

Vychovatelka byla vůbec případ. Holka, co se snažila vydrápat na VŠ, ale bez šance. Nedivím se. Když přinesla dcera zápis v notýsku, padla mi brada: „Vaše martina bila neska nějak marod. Nechte jí zejtra doma."
Bylo ode mě škodolibé, že jsem vzala červenou propisku a zápis v notýsku jí opravila a oznámkovala? Paní ředitelka si mě pozvala na kobereček a tvrdila, že se to nedělá, že vychovatelce podrážím autoritu. Když za čas vychovatelka napsala, co mají děti zaplatit, už mě to ani nepřekvapilo. 15 Kč šťáva, 10 Kč kopírka, 27 Kč pracovní sešit a 11 Kč na bavlnky. Aktivně to vše sečetla - asi kdybych byla trotl, abych věděla, kolik mám zaplatit. Pod čarou se skvělo podtržených 183 Kč. Na můj dotaz, jak k té částce přišla, odsekla, že sečtením. Mně pravda sečtením vyšlo 63, ale já nejsem vychovatelka. Když mi ukazovala názorně na tabuli napsané číslice pod sebou a viděla jsem, jak místo jedničky přičítá celých třináct, bylo mi vše jasné. Tohle kopyto moje děti učit nebude.

Odpoledne přišly děti ze školy hladové. Po tom, co Dežínek s Imriškem důrazně vyžadovali po našich dětech svačiny, jsem se na učitelku obrátila, aby zasáhla.
Její reakce mě dorazila. „Prosím vás, a co to vašim dětem udělá, dát jim kousek svačiny. Ty kluci jsou hladový, jsou to chudáci. Bude jenom dobře, když se ostatní děti naučí nebýt sobečtí."
Byla jsem sobec a odmítla živit dva přestárlé druháky.

Problémy se stupňovaly a nám začalo docházet, jak se věci mají. Učitelka nemohla dopustit, aby přišla o žáky, protože by jí školu, kde byla neomezeným pánem, zavřeli pro nedostatek dětí. Jednoho dne už mi ujely nervy a bylo zle. Druhý den naše děti nastupovaly do nové školy. Přidali se k nám i další rodiče a škola se zavřela. Ten, kdo nad jejím zavřením roní slzy, jsou Rómové. Takové peníze teď musí platit. A chudák Dežínek musel do zvláštní školy. My gádžové jsme mu zničili život. A taky paní učitelce a paní vychovatelce. Ty musely na úřad práce.

S dětmi se učím pořád, ale je to o něčem jiném. Děláme spolu normální úkoly a se synem, protože je dyslektik, dysgrafik a dysortografik i cvičení a důslednější přípravu. Už neživím žádné Dežínky, neřeším nesmyslné problémy a děti nikdo nezavírá do beden.

Jo jo, není škola jako škola...

kominice

Děkujeme za pěkný, i když pěkně „drsný" příběh, a udělujeme za něj 1000 bodů do VVS.

Reklama