Říká se jim obchodníci s deštěm. Nejznámější jsou z amerických románů. Chodí po domech a prodávají leccos – punčochy, vysavače, nitě, pojištění, bible, naději, spásu. Podomní obchodníci a pojišťovací agenti jim říkáme my, oni se obvykle hrdě označují prodejci, ale v poslední době také manažeři, poradci a podobně. A nejsou jenom fenoménem velkých měst, vyráží i na venkov… Někdy se za jejich úsměvy a upravenými zevnějšky skrývá prostá snaha okrást starší lidi, proniknou do bytu a pobrat, na co přijdou, jindy skutečně něco prodávají – ale obvykle jde pouze o krádež sofistikovanější, málokdy má nabízený výrobek jimi uváděné kvality. Zkrátka obchodují s deštěm…
Možná se vám to už taky někdy stalo. Přijdete časně ráno, po dlouhé a perné noci, pracovní, nikoliv proflámované, osprchujete se a zahučíte do postele, ale sotva zavřete oči…
Crrr. Zvonek. Vyhrabala jsem se z pod peřin a oblečená jenom ve svém spacím roztrhaném tričku po kolena se odplížila ke dveřím. Kdo mi zas co chce? Návštěvu žádnou nečekám… Mrkla jsem do kukátka. Za dveřmi stál chlápek v obleku, v podpaží složku papírů. Že bych nezaplatila nějaké účty? Opatrně jsem otevřela.
„Ano?“ zeptala jsem se a nohou přitom odstrkovala oba psy, aby se nešli s neznámým seznamovat.
„Dobrý den,“ pozdravil návštěvník a přejel mě lehce udiveným pohledem. „Chtěl bych se vás zeptat,“ pokračoval nicméně nacvičeným tónem…
Tohle přece není Svědek, mihlo se mým rozespalým mozkem, ti chodí po dvou… Zato já se cítila, že budu brzo chodit po čtyřech.
„… jestli jste spokojena s telefonními službami,“ dokončil muž.
„Cože?“ pokusila jsem se přeorientovat z nacvičené odpovědi: „Ano, vím, co je to Bible, a taky vím, kdo jste vy,“ na jinou notu.
„Jste spokojena s telefonními službami?“ zopakoval dotyčný trpělivě.
„Já mám mobil,“ zmohla jsem se na odpověď.
„Nabízíme totiž výhodné programy volání,“ nenechal se prodejce odradit a strčil mi pod nos desky s logem Telecomu.
„Nemám pevnou,“ upozornila jsem ho a ukázala na osiřelou zdířku po telefonním kabelu.
„A internet?“ nehodlal se vzdát a pokusil se přese mne nahlédnout do bytu, jestli tam třeba nepostává nějaký ten počítač.
„UPC,“ odpověděla jsem. „A nashledanou,“ zabouchla jsem dveře a odplazila se zpátky do postele. Nesnáším Telecom, honilo se mi přitom hlavou.
Crrr…
On si snad něco zapomněl. Dopotácela jsem se ke dveřím a otevřela. Stejný udivený pohled, stejné sako, jiný chlap.
„Dobrý den, rád bych se vás zeptal, jestli máte životní pojistku?“
„Já ano. A vy?“ pokusila jsem se předstírat, že ho můj pes, pokud pustím obojek, neoslintá samou radostí, ale určitě sežere i s těma deskama s nápisem Allianz. Pro změnu.
„Rád bych vám nabídl…“ prokázal dotyčný naprostý nedostatek pudu sebezáchovy, nebo se vyznal ve psech, „velice lukrativní formu spoření.“
„Děkuju, Karlštejn mám, Hlubokou nechci, nelíbí se mi.“
„Cože?“ nechápal pro změnu pojišťovací agent.
„Nashledanou,“ zabouchla jsem dveře.
Nálada mi klesla pod bod mrazu a spát se mi už ani nechtělo. Vytáhla jsem airsoftovou pistoli – takovou tu hračku, co se z ní střílí plastové kuličky – vlastním pěkného Deserta, a jala se porcovat papírový terč na malé kousíčky. To mě uklidní.
Crrr…
Otevřela jsem dveře. Muž v manšestrovém sáčku uskočil o půl metru dozadu. Zádumčivě jsem se podívala na svou ruku. A jéje. Desert Eagle. Pro laika od skutečné zbraně nerozeznatelný. K tomu roztrhané tričko, rozcuchané vlasy a kruhy pod očima, musela jsem vypadat jako naprostý a nebezpečný blázen.
„Co si přejete?“ rozhodla jsem se dělat jako že nic.
„Já… nabízíme… my…“ koktal ten nebožák, „… hrnce,“ vypadlo z něj nakonec. „Zeppter,“ doplnil.
„Aha,“ pochopila jsem. „Nechci, děkuju, nashledanou,“ zabouchla jsem dveře, ale to už jsem stejně viděla jen jeho záda.
Položila jsem pistoli na stolek u dveří – takhle se na ně musí, a vydala se znovu zkusit vyspat. Ten den už mě nikdo nevzbudil.
Jaké máte zkušenosti s podomními obchodníky?
Co vám nabízeli? Hrnce? Vysavače? Pojištění?
Jak se k nim chováte?
Nebojíte se otevřít jim dveře?
Koupila jste si Vy nebo Vaši blízcí něco?
Byla jste s výrobky spokojena?
Zakázala byste podomní prodej?
Nebo jste sama někdy prodávala nebo prodáváte?
Dokážete si představit takovou práci?
Napište mi své názory a zážitky na redakce@zena-in.cz! Nejlepší z Vás odměna nemine!
Nový komentář
Komentáře
Neotvírat
zakázat...někteří toho zneužívají, obhlídnou byt a pak vás vykradou
damanka: mně se jeden na Můstku ptal, kolik měsíčně provolám. Já na to, že asi stovku. A on, "tak nashledanou"
damanka: Můj chlap má na tyhle taky dobrou strategii. Když mu někdo vleze do kanclu se slovy "Jdu vám nabídnout levnější volání", tak se ho stejně zpříma mezi dveřma zeptá "O kolik?" Ještě mu na to nikdo z fleku nedokázal odpovědět
No tak já jsem zatím na žadné takové to obchodníky nenarazila, akorát na jehovisty a ty jsem slušně odmítla.Ale můj přítel měl jako malý s jehovisty špatnou zkušenost.Když mu bylo asi 10, tak u nich zazvonili a on šel otevřít(byl sám doma).Představil se mu nějaký pán a začal tu svoji básničku.Přítel mu odvětil, že nemá zájem a chtěl zavřít dveře a ten chlap mu strčil nohu do dveří a začal se cpát do bytu a mumlal pořád něco o bohu.To už se můj drahý začal trochu bát
. Naštěstí přijel výtahem zrovna jeho otec a vynesl pána doslova v zubech.No a samozřejmě že už u nich nikdy nezazvonil.
Krásný den
Asi mám kliku, ale už dlouho se žádný neohlášený prodejce u nás neobjevil. Stejně by měl smůlu, už jsem se naučila je slušně od dveří vyhazovat. A sousedy v domě se snažím přesvědčovat, že pokud si někoho takového k sobě do bytu pustí, tak by se měli postarat o to, že jej i z domu (nejen z bytu) vyprovodí.
Já mám vypínací zvonek, protože bydlím přízemí a často na nás zvonili roznašeči letáků i o víkendu brzy ráno.
I na ulici se na nabízeče letáků aspoň usměju a zavrtím hlavou. Přijde mi blbý o ně ani nezavadit pohledem jako by byli vzduch.
Jinak obchodníkům s deštěm i svědkům jsem vždycky řekla laskavé ale jasné NE a nikdo z nich dotěrný nebyl
Ťapina: Mně ten mikrofon nefunguje.
Zkrátka moji bližní vědí, že dole u dveří mě mají prozvonit a je to. 
Meander: No náš taky nevyluzuje zrovna rajskou hudbu, ale dokud dotyčný nemá evidentně prst na zvonku, tak neuvěřím, že je fakt tak blízko před barákem, aby slyšel bzučák a zareagoval na něj. Pak tam budu bzučet jak debil a vyřvávat do mikrofonu "halóó, tak kde sééééš?" To mi už jeden známej udělal, tvrdil do mobilu, že je před barákem, a byl, ale 50 metrů.
Ťapina: Neznáš můj zvonek.
Mně prostě prozvánějí mobilem u dveří, já odbzučím a je to. Kdo mi sáhne na zvonek, se zlou se potáže. I pošťačka ví, že může zvonit jenom krátce a opatrně. 
Meander: Tak to zas mně zvedá ze židle, když přijde ohlášená návštěva a místo aby zazvonila, tak zavolá. Já to zvednu, on mi řekne: "No já volám, že už jsem před barákem." - a já řeknu "No tak zazvoň a já ti otevřu"
Mobily jsou na něco jiného 
damanka: To se teda rozhodně všude neděje. Možná v Praze
damanka: teda zlaty brno. nebo mame jenom kliku a mame klidny sousedstvi. v nasem dome vykradli jenom loni sklep a to soused rikal, ze to bylo poprve za 30let. a protoze vykradli jenom jeden, tak si myslime, ze sli najisto.
Já je mám ráda, navaří, vysajou
(pojišťováky neberu)zabaví děti
...chtěla jsem si pozvat i tu slečnu, co má žehličku s prknem za 35.000,-, měla jsem spoustu manželovýho prádla k žehlení, ale 70km do té naší dopky nepřijela...Ne, musím říct, že mě neobtěžují. Sice jsem si nikdy nic nekoupila, navíc když zázračný čistič koberců nedokázal náš koberec zbavit skvrn, ani když vysávali zběsile celou hodinu 2x2m, sypali zázračným práškem..
V Plzni na náměstí se na mě ráno vrhali chlapíci od Oriflame a snažili se mi vnutit nějaké parfémy nebo co. Jenomže já šla zrovna k četníkům nahlásit krádež auta, takže jsem na ty jejich snahy měla jedinou, ne moc slušnou odpověď...
Podomní obchodníci mě doma i v práci obtěžují. Zpočátku jsem je vždycky ze slušnosti vyslechla, ale teď už hned řeknu, že nemám zájem. Svědky Jehovovi poznám už kukátkem ve dveřím a hned je pošlu pryč. Kde ty lidi v sobě berou tolik drzosti otravovat slušné pracující?
Ten článek se mi líbil a vezmu si z něj příklad, protože syn má tuhle pistoli na kuličky v pokojíčku! Ti se budou divit až to na ně vytáhnu. Musím si to natrénovat před zrcadlem, abych měla ten správný drsňácký výraz!
Asdareel: Když jsem se asertivně pokoušla jedné takové slečně vysvětlit, že opravdu nepotřebuju dětský atlas světa, začala na mě křičet, že ji mám nechat dělat její práci. Asi toho ten den na ni bylo vážně moc.
Taky nesnáším podomní prodej a taky ty co nás chtějí spasit.
Nikdy nikomu neotevřu, pokud nevím, že má přijít. Moji bližní mají můj telefon, takže se klidně pouhých pět minut před příchodem ohlásí, to mi nevadí. A jenom ti bližní vědí, že mi nesmí sahat na zvonek, ale prozvánějí mě mobilem.