Jako další v soutěži o Nej... povolání se vám představí Blanka.

Pracuji jako školnice a uklízečka v mateřské školce. Protože někdo vymyslel, že školnice se nesmí dotknout koštěte, tak pracuji na půl úvazku jako školnice, a to znamená, že chodím na poštu, objednávám a vydávám čisticí prostředky a vedu jejich evidenci, sháním opraváře, něco také opravuji sama - třeba vyměňuji žárovky, a když to jde, opravuji protékající záchody. Prostě všechno, co je třeba. Také každý den musím prohlížet zahradu, jestli tam někdo neodhodil třeba injekční stříkačku, sklo a nebo něco nedal na prolézačky. Zatím se nic takového nestalo, ale raději to každý den kontroluji. Když to člověk čte v novinách nebo vidí v televizi, jak se dítě píchlo o stříkačku, tak ho úplně mrazí. Po těchto zprávách lezu i pod stromečky - co kdyby.
Když je potřeba něco do školky nakoupit, třeba květináče, barvy, kladívko, tak chodím nakupovat. Tak to je mé první zaměstnání.

Pak začíná mé druhé zaměstnání, a to je uklízečka.To už jsem více mezi dětmi a věřte, že je s nimi někdy pěkná legrace. Ráno vcházím do dveří a zdravím: „Ahoj koťátka, ahoj paní ředitelko". Děti zase volají: „Ahoj, teto Blanko!" A už se děti ke mně vrhají a ukazují mi hračky, které si přinesly do školky, obrázky a některé se přiběhnou jenom přitulit. Když rozdáváme svačinku, někdo chce pomazánku smazat, jiný přilít čaj, tak kolem nich s paní učitelkou běháme a děláme pomyšlení.
Když byla paní kuchařka nemocná a zaskakovala jsem v kuchyni, tak jsem vždycky dětem na namazaný chléb vytlačila vykrajovátkem nějaký obrázek, aby jim lépe chutnalo. Sebíček nechtěl jíst a já mu povídám: „Sebíčku, dnes máte na chlebíčku slepičku, pojď si vzít. A on povídá: „Slepici nejím, jím jenom gorilu." No legrace. Další den byla sýrová pomazánka. Udělala jsem vykrajovátkem prasátka, a když to Sebík uviděl, tak řekl: „Medvědy jím!" Jednou zase povídám, že k obědu je filé - rybička s brambůrkem, a on na to: „Né, my nebudeme mít filé, tatínek říkal, že budeme mít žraloka!" Po obědě Honzíček vypil čaj a odnášel prázdnou skleničku, tak mu říkám: „Honzíčku, to jsi hodný, že jsi to všecko vypil." A Honzík na to odpověděl: „Vždyť jsem přece pivař!“

Tak to bylo trošku legrace a teď zpět k mému povolání. Když jdou děti ven, tak je pomáhám oblékat. Teď v létě to je sranda, ale v zimě... Zkuste oblékat 28 dětí, z toho víc než polovinu tříletých, které neumějí pomalu nic, a pár úplně maličkých 2,5letých. A když mrzne, tak ještě kombinézy. Klečíme u nich a po tvářích a zádech nám stéká pot. Za 20 minut je máme oblečené – hurá. Když odchází, tak tam občas zůstanou opuštěné boty, tak volám: „Kdo nemá botičky?" Také se to stane, šatna je na 28 dětí malinká a snadno se to přehlédne.Tak honem přezout do botiček a hurá na procházku.

Pak už jdu uklízet. Mám na starost úklid dvou tříd. Rozložit postýlky, utřít prach, vyluxovat, zalít květiny... Mám to jen tak tak a už se děti vracejí z procházky, tak je zase pomáhám vysvléci. Pak rozdávám oběd a pomáhám paní kuchařce umýt nádobí. Pak jdou děti spát. Já se naobědvám a přenáším oblečení na třídy, kde děti spí (na spaní jsou děti ze druhé třídy rozdělené). Pak jdu vytírat do třetí třídy. Děti už jsou na lehátku a občas s nimi dělám blbiny. Slíbila jsem jim, že s nimi na konci roku půjdu spát, přinesu si noční košilku a půjdu si k nim lehnout. Na to se děti už moc těší. Teď si s nimi jenom trošku zablbnu, protože paní učitelky by se na mě zlobily, že děti potom nechtějí spát.
Když se děti vyspí, uklidím peřiny a složím lehátka. Pak umyji nádobí po svačince a chvilku si s dětmi pohraju. Buď hrajeme pexeso, nebo jim skládám vlaštovky, parníky nebo kreslím tulipány. Pak převedeme děti do první třídy, přenesu jim oblečení a jdu vytřít. Pak jdu do první třídy, kde čekám, až se děti rozejdou. Přenesu zpátky bačkorky, převleču se, pozamykám vrátka a školku a jdu domů.

Někdy vám řeknu, že toho mám plné zuby. Ani o prázdninách si neodpočinu, přijdou nám měnit okna a měnit stupačky u záchodů, ale na druhou stranu, užijeme si tu občas hodně legrace. Paní učitelky jsou tu fajn a jsou také pro srandu. Při mých letošních narozeninách mi udělaly s dětmi oslavu, zazpívaly, děti si se mnou zatančily, udělaly mi všechny moc krásná srdíčka a každý mi tam napsal přání (napsala je tedy paní učitelka), třeba že mi přejí hodně zdraví, velkej dort, abych nezlobila paní učitelky, abych se svezla na kolotoči - no, bylo to od nich moc milé.
Jestli jsme tu měli týrané děti? Děti se mi hodně svěřují, protože jsem jejich velká kamarádka, ale týrané určitě žádné v naší MŠ nebyly. Jó, jsou samé modřiny, ale z různých pádů. To přijdou do školky a hned mi ukazují modřiny a škrábance, protože vědí, že je budu litovat a foukat bebíčka.
Ještě vám napíšu pár perliček z naší školky a pochopíte, že tohle je super povolání, i když na něj někdy nadávám. Jó a abych nezapomněla, každý den dostávám kytičku od malého Fanouška. Pokaždé mi jí přinese z vycházky - kdo má takové štěstí - dostávat každý den květinu?

A teď ty perličky.
Honzík: „To je práce s těma rodičema. Musel jsem makat až do půlnoci a vůbec mě nenechali odpočinout.“ „Řeknu ti, Láďo, na to, jak jste bohatý, ten váš barák není nic moc. To my, na to, jak jsme chudý, máme docela pěknou bytovku.“ 
K obědu máme zemlbábu. Ondrášek na to: „Naše maminka bábu nedělá." Učitelka: „To je žemlovka." Ondrášek: „Do žemlovky maminka bábu nedává."        
Cesta na výlet na Rabštejn. Učitelka: „A už je tu Manětín." Děti: „Já tu mám babičku, já dědečka, tetu...“ Učitelka: „Zavoláme, ať vyjdou ven a zamáváme jim." Martínek: „Můj dědeček nemůže!" Učitelka: „Proč?"   Martínek: „Protože on tu leží na hřbitově."         
V září, když Pája nastoupil do školky, tak se zeptal maminky: „A na Vánoce půjdu domů?"          
Simonka k Honzíkovi, který je o 3 roky starší. „Pojď se napít, cucáku!"       
Děti hrají hru Ptáčku, jak zpíváš. Dítě má zapípat, ale nereaguje. Učitelka: „To je asi němý ptáček." Honzík na to: „Ten už chcípnul!"   
Simonka: „Já nekašlu z běhání, ale z kouření.“
Paní učitelka hrála s dětmi hru, ke které potřebovaly kroužky. Povídá: „Každý si vezme ještě jeden kroužek... Všichni máme o kolečko víc..."     
Ještě vám napíšu hádanku, kterou mi včera řekla malá Janička. No, vůbec jsem to neuhodla. Tak zkuste hádat: Je to černý, bílý, černý, bílý, černý, bílý, černý, bílý, černý, bílý... Tučňák, který válí sudy!
Nějaksemizaseklaklávesnice, taksemocomlouvám. :)
Blanka Böhmová - Akna

Blance je 45 let, bydlí nedaleko Plzně a k práci ve školce se dostala čirou náhodou, když po mateřské dovolené nemohla najít práci (původně byla prodavačkou). Je tam už šestnáctým rokem. A musí to být pěkné číslo! :-)))

Reklama