Foto: Archiv DL

Vašim životním partnerem je Chorvat. Jak jste k sobě našli cestu?
Naše seznámení je docela bizarní historka, a kdyby to byl film, určitě bych na něj do kina nešla. A připravte se, je to trochu dlouhé.

Nevadí, směle do toho…
Začalo to v roce 2013, kdy jsem ještě žila s bývalým partnerem, a ten mě s velkou slávou vzal poprvé do Chorvatska. Nejdřív jsme se pohádali v Průhonicích, naposled pak v Trogiru, kam nás nasměrovala známá. Já tam chtěla zůstat, ale bývalý byl ostřílený cestovatel a tvrdil, že pláž u silnice rozhodně není to nejkrásnější, co může Chorvatsko nabídnout. Pod příslibem romantického místa s terasou přímo u pláže mě dostal zpět do auta. A protože jsem byla hodně nedočkavá, prohlásil, že tedy pojedeme ještě kousek a na prvním slibném místě odbočíme k moři. Tak se stalo a my se ocitli v Seget Vranjica, malé vesničce, kde jsme našli ubytování u pláže i s tou terasou. No a jednoho dne jsme potkali Toniho. Začal kolem nás poskakovat a s výkřiky „rakija no limit, riba no limit, vino no limit“ nám prodal výlet jménem fishpicnic. Měli jsme z něj hroznou srandu, protože byl trochu hysterický a trochu blázen. A ještě po konci dovolené jsme na něj vzpomínali. 

Takže jste kvůli němu svého tehdejšího přítele pustila k vodě?
Kdepak. Po návratu do Čech jsme se rozešli, ale Toni v tom nehrál roli. S expřítelem jsme zůstali kamarády a v roce 2015 se mi pochlubil, že se chystá do Chorvatska na pracovní dovolenou. Zeptala jsem se, kam pojede, jestli zase „za Tonim“. A on že asi jo, když už to tam zná a má tam kamaráda. A jestli se nechci přidat. No a já se přidala. Hned po příjezdu jsme vtrhli k Tonimu a on se tvářil, že si nás snad dokonce pamatuje. Večer jsme donesli lednici plnou piva a domácí moravské kořalky a vysvětlovali naši situaci. Moc nechápal, že už spolu nechodíme a pořád se přátelíme, ale vyrozuměl z toho, že má volné pole působnosti. A využil ho. Pak jsem za ním přijela ještě jednou na měsíc, potom na týden s kamarády v září, a i když jsem tomu moc nevěřila, na konci měsíce přistál Toni v Praze. A už zůstal.

Vztah s bývalým partnerem by vám mohly mnohé ženy závidět.
No, počkejte, to ještě není konec. Mám ještě třešničku na dortu. Když jsem přišla do jiného stavu, bývalý mi oznámil, že jsou na tom s manželkou, která má termín porodu týden po mně, stejně. Odjakživa jsem chtěla pro kluka jméno Filip a dobře si pamatuju, že se bývalému vůbec nelíbilo. Toni chtěl Toniho, což mi přišlo hodně sebestředné a absolutně jsem to nepřipouštěla ani jako možnost. Když jsem čekala v Podolí na příjmu, přišla mi lakonická sms „my už máme Filipa, kde jsi ty?“. Šla jsem do kolen a nějakou těhotenskou logikou jsem přišla na to, že když oni mají Filipa, tak my ho rozhodně mít nemůžeme. Zavolala mě sestra a za pár minut se mě ptala na jméno. V panice jsem nahlásila Toni a už to tak zůstalo. Když mě potom přišel bývalý navštívit na pokoj, prohlásil, že on chtěl vždycky syna Tondu. Chtěla jsem ho zabít.

To chápu. A čím si vás tedy starší Toni z vesničky Seget Vranjica získal?
Byl bezprostřední, trochu šílený a vzal mě v noci na rande na maják.

Říkáte, že přistál v Praze a už zůstal. Jak jste se rozhodovali, kde se usadíte?
Nijak jsme se nerozhodovali, prostě to vyplynulo. U nich koncem léta končí veškerá zábava, tak si asi myslel, že bude nějaká tady. (smích)

A čím se partner v Česku živí? Zůstal u turistického ruchu?
V Chorvatsku byli jeho životem turisti. Prodával jim výlety, půjčoval lodě, se všemi se bavil a byl tam hodně oblíbený. V Česku dělal dlouho číšníka v restauraci zaměřené na turisty na Malé Straně. Na jaře ale kvůli celé téhle situaci a taky neserióznosti majitelů o práci přišel, a když našel konečně novou, přišlo znovu zavírání. Pak bylo těžké sehnat i brigádu a dnes konečně dostal opravdickou smlouvu ve firmě na velké bagry za Prahou.

Co partnera v Česku nejvíc zklamalo?
Pamatuji si jeho absolutní rozhořčení, když začal pracovat v restauraci, nad tím, jak Češi hrozně detailně řeší, co kdo měl, když jdou do hospody v partě. Jak se dlouhé minuty dohadují, jestli měl Pepa pět nebo šest piv a kdo to jedno za 50 Kč zaplatí. To prostě nemohl vůbec pochopit. Oni to neřeší, když spolu sedí parta lidí, vždycky zaplatí jeden. Příště zase někdo jiný a nikdo nepočítá, jestli ten zaplatil o kunu víc nebo míň.


Foto: Archiv DL

Jak vůbec zvládá sníh?
Ne že by ho miloval, ale co může dělat. Předtím žil pár let ve Varšavě, takže zimu už trochu poznal. Každopádně já mám aspoň vystaráno s vymýšlením dárků. Přál si dlouhé podkolenky, termotriko, teplé spodky, teplé rukavice, šálu… ještě mi chybí jegrovo prádlo. Legrační je, že tam u nich si všichni myslí, že mi není zima a že chodíme v mrazech v šortkách. Přitom mně je zima pořád.

Co ho naopak potěšilo?
V poslední době asi ovocné knedlíky a Plzeň. Potom točená zmrzlina, hokej a biatlon.

Narážíte na kulturní rozdíly, kvůli kterým je vaše soužití někdy náročnější?
Pro Toniho byl největší problém, že když přijel do Prahy, myslel si, že i tady se všichni lidi na ulici zdraví a povídají si. To se přepočítal. Většinou na něj lidi kolem koukali hodně vyděšeně. Taky dost křičel, protože Dalmatinci tak komunikují. Bála jsem se, že ho zatknou. Ale postupně si zvyknul. Pro mě bylo a dodnes je nejtěžší jejich rodinné uspořádání. Domů chodí, kdo chce, kdy chce, všichni žijí tak nějak pohromadě a člověk nemá absolutně žádné soukromí. Toniho bratr má sice s rodinou vlastní dům, ale všichni se neustále nějak promíchávají a pořád je někdo doma. A mluví jeden přes druhého, a to velmi nahlas. Na to nejsem zvyklá, mám ráda svůj klid a prostor. Takže si u nich občas připadám jako v oku hurikánu a v padající lavině zároveň.

Jak často tomu musíte čelit?
Za normálních okolností jezdíme do Chorvatska 4x do roka – 2x v létě, na podzim a na jaře. Letos už máme ale velkou prodlevu a snad se tam brzo zase podíváme.

Jak vzali vaši blízcí Toniho stěhování do Česka?
Toniho máma je podle mě ráda, že je její syn zrovna se mnou. Hodně se tady změnil a dospěl. Ví, že se má dobře a je o něj dobře postaráno. Moje máma ho má skoro radši než mě. Dlouho jsme žily jen samy dvě a je hrozně šťastná, že je konečně v rodině chlap. Taky ho dost rozmazluje.

Nedávno bylo v Chorvatsku zemětřesení, jak jste to prožívali a dotklo se to přímo vašich blízkých?
Naštěstí ne. Epicentrum bylo mnohem severněji ve vnitrozemí, ale samozřejmě, že nás to zasáhlo. Každý den jsme sledovali zprávy a nevěřili tomu, jak dlouho to trvalo. A protože sledujeme i chorvatské zpravodajství, mnohem víc jsme prožívali jednotlivé lidské příběhy, o kterých už se u nás nemluvilo. A bylo hezké sledovat, jak se lidé v Chorvatsku okamžitě semkli a začali si pomáhat. Sledovali jsme dlouhé kolony obytných aut, která z pobřeží mířila k lidem, kteří přišli o střechu nad hlavou. Ale i nejvíce postižení lidé se k osudu postavili čelem a začali bojovat. Vzpomínám si, že když se začala v Itálii budit Etna, Toni hned věděl, že se brzo něco semele i u nich – patří to totiž do jednoho tektonického zlomu. I když jsou zemětřesení v Chorvatsku pravidelná, tak katastrofální nebývají.

A co Chorvaté a jejich vztah k ženám?
Muži jsou mezi sebou velcí machové, ale doma stejně velí ženy. Taky jsou to mamánci zvyklí na obskakování. Mladší Chorvaté se ke svým přítelkyním často chovají lépe než naši pánové. Ale je to hrozně individuální a nerada bych to nějak paušalizovala. Prostě kus od kusu. Dalmatinci ale obecně moc neholdují nějaké etiketě, tam se na to moc nehraje.

Zaznamenala jste nějaké rozdíly ve flirtování a namlouvání mezi českým mužem a Chorvatem?
To úplně nevím, ale jedna věc mě zarazila. Znám dokonce dva páry, které spolu chodí spoustu let, ale pořád spolu nebydlí, a vlastně pořád jen tak randí. Taky mi Toni vyprávěl, že existuje „povolání“ galeb, tedy racek. Ti se slétají na kořist, speciálně na tu českou. Balení českých holek bývalo takovým letním sportem. Šlo o vzájemnou hru. Tohle umění se předávalo z generace na generaci, ale už se postupně vytrácí. To mi říkal Toni, ale někdy trochu kecá. (smích)

Jakou mají Češi v Chorvatsku pověst? Neberou nás jako paštikáře, kteří se snaží ušetřit, kde mohou?
Tak nás beru já (smích). Samozřejmě je to trochu nadsázka, ale když pročítám příspěvky v různých skupinách na Facebooku, často nevěřím svým očím. Díky tomu ale taky vím, že spousta lidí dělá ty věci s paštikami a upocenými řízky prostě jen z nevědomosti – nevědí, že i v Chorvatsku existují obchody a trhy a že si můžou uvařit čerstvé a dobré jídlo přímo tam, a přitom neutratit tisíce po restauracích. Hodně lidí se navíc třeba v chorvatských jídlech nevyzná, takže ani v restauracích si neužijí tu jejich pravou kuchyni. Proto se snažím na svojí stránce Život s Chorvatem tyhle základy vysvětlovat a trochu radit, jak si to tam užít i bez paštiky. Za šetřílky nás Chorvaté mají, ale tak trochu nám tuto vlastnost závidí, protože oni sami umí peníze až příliš roztáčet. Nejlepší by bylo, kdyby se každý národ naučil něco od toho druhého.

A co tedy vzájemné vztahy Čechů a Chorvatů v obecné rovině?
Myslím, že nás mají rádi. Je to historicky dané, Češi byli jedni z prvních turistů, kteří do Chorvatska přijeli po válce. Hlavně starší Chorvaté jsou nám za to dodnes vděční. Byli jsme i první, kdo přijel po koroně. Zlí jazykové tvrdí, že dávají přednost národům s naditějšími peněženkami, což se může stát, ale obecně je podle mě ten vztah prostě výjimečný.

Jak to máte s partnerem s jazyky?
Toniho čeština se zlepšuje, ale ne tak, jak bych si představovala. Trochu to fláká a hřeší na to, že nakonec se s každým domluví. Je tak zvyklý z Chorvatska, kde pracoval s turisty, a kromě celkem dobré angličtiny dokáže něco říct ve spoustě jazycích a vždycky si vystačil. Ze začátku do češtiny hodně motal polštinu. Dneska už jenom chorvatštinu a vychází mu z toho takový mix. Já chorvatsky moc dobře nemluvím. Na jazyky nemám vůbec buňky a rozumět jsem pořádně začala až někdy po dvou letech, když jsem pořád dokola poslouchala pár písniček a v jednom okamžiku jsem najednou rozuměla. Ale domluvím se, i když s omezenou slovní zásobou a minimální znalostí gramatiky. Paradoxně jsem já, jazykový antitalent, založila facebookovou skupinu Chorvatština s Chorvatem, kde je dnes nějakých 1700 členů. Dělím se tam o zajímavosti a záludnosti jejich jazyka, na které jsem během života s Chorvatem narazila.

V souvislosti s tím by mě zajímalo, jak se rozhodujete, který film si pustíte.
Filmy, to je něco, na čem se absolutně neshodneme. On má rád ty americké megafilmy a fantasmagorie, já naopak miluji Cimrmany a naši klasiku. On se u většiny našich filmů ptá, o čem to jako bylo. Chybí mu tam akce, drama, zápletky, střílečky, a zmutované příšery požírající planetu. Prostě nechápe, že jsou hlavně o nesmrtelných hláškách, že jsou takové laskavé a tragikomické. Nikdy se u nich nebudete válet v křečích smíchy, ale celou dobu se budete usmívat a občas vám do oka vleze slza. Celkem si oblíbil film Vrchní prchni, který jsem mu pustila úplně jako první, protože na dvd byly anglické titulky a nemluví se tam rychle. Ale naprosto bezkonkurenčním favoritem mezi českými filmy je pohádka S čerty nejsou žerty. Tu naprosto miluje a od 1. prosince se ptá, kdy budou „čerti“. Jak vždycky kroutil hlavou, když jsem se po sté dívala na stejný film, tak když o Vánocích tuhle pohádku dávali třikrát za sebou, díval se pokaždé.

Dita Lendvayová
Osmatřicetiletá Dita Lendvayová je momentálně na mateřské dovolené se synem Tonim. Kdysi působila jako redaktorka, pak ji život zavál do marketingu a v poslední době se věnuje sociálním sítím. Na nich si podle svých slov kompenzuje osamělost na mateřské. K facebookové a instagramové stránce Život s Chorvatem minulý rok přidala několik skupin – Chorvatština s Chorvatem, Tajemství chorvatské kuchyně a Co jste o Dalmácii (a Chorvatsku) možná nevěděli. Píše blog Nemaproblema o životě v Chorvatsku, o různých tipech i receptech. Jejím manželem je Toni (37 let), který je původem Chorvat, ale v Česku pracuje jako montážní dělník.

Čtěte také:

Reklama