Těžko v dějinách medicíny hledat nějaký jasnější bod zlomu, od kterého se změnil osud milionů pacientů, než 14. leden 1922. Tento den se Leonard Thompson stal prvním člověkem, který dostal inzulin. Tehdy čtrnáctiletý chlapec se v tu chvíli již nacházel v diabetickém komatu. Díky této léčbě žil dalších třináct let, bez ní by to bylo maximálně několik hodin, možná dní. Jediné, co do té doby medicína mohla podobným pacientům nabídnout, bylo hladovění. 

cukrovka

To, že inzulin zachraňuje životy, platí až dodnes. Efekt inzulinu se zpočátku lišil lahvičku od lahvičky podle toho, jak se jej zrovna podařilo vyčistit. Stejně složitý byl i vývoj aplikační techniky. Po desetiletí si pacienti vyvařovali stále dokola skleněné stříkačky a jehly. Vpich byl bolestivý, jehly často tupé…

Když se objevily jehly a stříkačky na jedno použití, znamenalo to pro diabetiky úlevu, aplikace léku ale stále představovala poměrně složitou manipulaci s rizikem chyby. Navíc v socialistickém Československu tento materiál rozhodně nebyl samozřejmostí ani dávno poté, co se ve vyspělém světě stal normou.

cukrovkaVelký posun vpřed znamenají tzv. inzulinová pera. Ta se začala používat před 25 lety. Na světě je nyní inzulinem léčeno na třicet milionů lidí a ve vyspělých zemích přes 90 % z nich používá právě tato aplikační zařízení. Tvarem vypadají, že by se jimi i psát dalo, skutečně nejsou o mnoho větší než propisovací tužka. Místo tuhy ale mají krátkou, tenkou jehlu a místo inkoustové náplně obsahují skleněnou náplň s inzulinem. Existuje již i pero předplněné, praktické, které nevyžaduje výměny zásobníku, což pro pacienta znamená další ulehčení. Většina takto léčených nemocných je v seniorském věku a mnoho z nich má narušenou jemnou motoriku (často v důsledku cévní mozkové příhody), každé zjednodušení při zacházení s perem tak pacienti dokážou ocenit. S takovým aplikačním zařízením mohou zacházet jako s jinými pomůckami na jedno použití. Možná ještě důležitější je, že toto řešení zvyšuje bezpečnost léčby - tedy pravděpodobnost, že si pacient bude aplikovat přesně takové množství inzulinu, jaké má. To je zcela klíčové - v případě vyšší dávky hrozí vznik hypoglykémie, která v krajním případě může pacienta ohrozit na životě, nižší dávka zase vede k tomu, že se diabetes nedaří držet pod kontrolou a prudce roste riziko komplikací.

Pomůcky pro diabetiky sice stále více získávají ceny za design, rozhodně však nebudí pozornost okolí. Pokud o to pacient stojí, vše se dá zvládnout zcela diskrétně. Ani měření hladin cukru, ani aplikaci léku nemusí okolí zaznamenat. Dokonce není nutná ani desinfekce místa vpichu. I když se pacienti nasazení inzulinu zpravidla obávají, poznají, že to dnes není o mnoho složitější, než polknout tabletu. Hlavní problém je stejný - nezapomínat si lék vzít. Existují už i technologie, které nemocného sami upomínají a sledují, kolik času uběhlo od poslední dávky inzulinu.

Autor: Lucie Ondřichová

TÉMATA:
NEMOCI