Nevím, jestli to není nějaká úchylka, ale já se strašně nerada loučím se starými věcmi, které mám, ať už je to cokoli. Staré oblečení ze studentských let, popsané a zažloutlé sešity ze střední školy, staré jízdenky z vlaku, když jsme jely se spolužačkami v prvním roce na vysočce na pár dnů na hory...

Neumím s klidnou duší vyhodit bůhvíkolik let staré triko, protože když ho vezmu do ruky, okamžitě se mi vybaví moje první rande...Tehdy jsem si myslela, že to triko je okouzlující, což samozřejmě, viděno teď, mýma očima, nebyla pravda. Byl to sebeklam.
Totéž platilo o prvním klukovi - i on vypadal na první pohled dobře. Jako to triko. Ovšem zatímco triko pustilo barvu hned po prvním vyprání, Honza ji přiznal až později. Neuměl se rozejít se svou holkou a myslel si, že když se zamiluje jinde, podaří se mu to snáz...

Klobouček po mé dceři mi připomíná naše společné chvíle na pískovišti a u vody, kde ji chránil před sluncem. Vzpomínám na chvíle, kdy jsem donekonečna plácala bábovičky nebo kdy jsme chtěly do kelímku od limonády chytit žabky, slunce mě pálilo do zad a já nevěřila, že to někdy skončí...

Při pohledu na obal od kinofilmu se mi vybavuje historka, jak jsme s mým kamarádem, který také rád fotografoval, ještě před revolucí se železnou pravidelností vyváděli z míry prodavačky v jednom malém obchodě v jednom malém městě, když jsme se jich s vážnou tváří chodili ptát, jestli by náhodou nemohli objednat nový typ kinofilmu, přičemž jeho název jsme vymysleli z počátečních písmen našich jmen...Musím říci, že to znělo dobře a pravděpodobně...:)) A tvrdili jsme jim, že v Praze je kinofilm běžně k dostání, ovšem my se tam teď nedostaneme, a tak jestli by to nešlo objednat přes ně přímo u výrobce...
Prodavačky byly nervózní a nejisté, ale když konečně slíbily, že dva kusy objednají, tak už jsme tam pak nešli. Najednou jsme se neuměli s kamarádem shodnout, na kom že je vlastně řada. Do obchodu se nechtělo ani mně, ani jemu, a tak nevíme, jak to vůbec dopadlo... :)

Staré sešity také nejsem schopna vyhodit, a tak leží srovnané v krabici vzadu v garáži. Mám pocit, že jsem ve škole strávila zbytečně moc času, abych je popsala, a teď je mám s lehkým srdcem vyhodit? Dřív jsem sešity schovávala v naději, že je někdy budu potřebovat a mrknu do nich. To bylo bezprostředně po škole. Dnes vidím, že to byl naprostý nesmysl, ale říkám si: když už v té garáži leží tak dlouho, proč bych se jich měla zbavovat zrovna teď? Uvidíme příště...a tak to jde pořád dokola.

Z kamínků, které jsem posbírala na výletech, mám v bytě takové malé oltáříčky. Pár kamínků mi dala má dcera, když byla mrňavá, některé jsem vzala do ruky ve chvíli, kdy jsem byla šťastná a život mi připadal nekonečný...těžko se jich pak zbavovat, to je jako kdybych se zříkala chvil, kdy mi bylo dobře...

A tak mám v jednom šuplíku kamínky, staré jízdenky z vlaku, papírky popsané dcerou v době, kdy se učila psát, ale je tam i obal od žvýkačky, kterou mi dal před spoustou let nádhernej kluk, když jsme spolu čekali na autobus do Brna a dali se spolu do řeči... Takže takový ten důkladný úklid v bytě, ať už je jarní nebo předvánoční, není o tom, že bych se zbavila nepotřebných krámů a blbin a získala v bytě místo. Je to o tom, že vzpomínám, rvu věci zpátky do přetékajících šuplíků a přihrádek a rezignovaně si říkám: copak asi ještě k tomuhle haraburdí v budoucnu přibude...:-))  

         
Reklama