Mé porody

Rodila jsem dvakrát (2000, 2004), a to v porodnici v našem okresním městě. Těhotenství probíhala dobře, i když s menšími komplikacemi – vždy mezi 8. a 10. týdnem se objevil syndrom mizejícího dvojčete. Znamenalo to skoro dva týdny pozorování v nemocnici. Musím říct, že jsem to úplně jinak vnímala poprvé, kdy mi nikdo nechtěl nic říct a strašně se divili, že se zajímám, o vše, co s léčbou souviselo.  Naopak v druhém případě jsem znala průběh léčby a byla jsem klidná a optimistická.

V době prvního porodu jsem již byla hospitalizována. Protože se miminku nechtělo na svět ani šestý den po termínu, absolvovala jsem zátěžový test, který mi porod rozběhl a ke kterému jsem měla možnost povolat manžela. U porodu jsem měla svou gynekoložku, které důvěřuji a na kterou tehdy vyšla služba, a staršího pana doktora, který mezi rodičkami příliš oblíbený nebyl. Sice mi pomohli oxitocinovou infuzí a mého prvního čtyřkilového chlapečka ze mě museli svornými silami vytlačit, ale i tak se mi porod líbil a vzpomínám na něj ráda. Méně už na šití od pana doktora.

Konec druhého těhotenství probíhal podobně. Neporodila jsem ani šestý den po termínu, tak jsem dostala „povolávací rozkaz“. V neděli ráno jsem si sbalila tašku a s těžkým srdcem se chystala nastoupit. Pan doktor se mě chystal přijmout, když tu jsem si postavila hlavu a odmítla hospitalizaci s tím, že první dítě se narodilo deset dnů po termínu a bylo vše v pořádku a já prostě nechci čekat na porod v nemocnici. Sama nevím a nechápu, co to do mě vjelo, ale vzepřela jsem se a navrhla, že pokud by se vyskytly nějaké komplikace nebo se děťátko nenarodilo do DESETI dnů, do porodnice nastoupím. Pan doktor na mě asi musel vidět, že psychicky na tom nejsem nejlíp: Nechal mě podepsat prohlášení, že jsem si vědoma, že ohrožuji život svůj a svého dítěte,  a domluvili jsme se na kompromisu. Třikrát denně budu chodit na ozvy, a absolvuji všechna vyšetření, která bych podstoupila v nemocnici. Vyšetření probíhala v pohodě a s dobrými výsledky, kromě UZV, kde mi vyšetřující lékař sdělil, že neodpovídá množství plodové vody a nesedí velikost hlavičky děťátka v poměru k tělíčku, což by ukazovalo na vrozené vývojové vady. Hned mě objednali na vyšetření do Brna ke specialistovi. Bylo to nejhorších pět hodin mého života, plných nejčernějších představ a obav. Naštěstí pan doktor miminko pozorně prohlédl a konstatoval, že hlavička je sice menší (na můj dotaz o kolik odpověděl, že asi o 0,5 cm oproti průměru – bude se Vám lehčeji rodit) a plodové vody mám taky trošku víc (a tak se nemám divit, že se děťátku z toho nadstandardního bazénku nechce), ale jinak je holčička naprosto zdravá.

Protože jsem do desátého dne neporodila, ačkoli jsem využila všechny ty zaručené rady jak porod uspíšit, nastoupila jsem do porodnice. Zátěžový test mi nezabral, takže mi následující den porod vyvolávali. Samozřejmě byl přítomen manžel.

Ten den měl službu zrovna můj neoblíbený doktor a ošetřující lékař oddělení: Právě ten, kterému jsem odmítla nastoupit k hospitalizaci. Přiznávám, že jsem čekala, že „si mě vychutnají“, ale chovali se ke mně moc hezky. Tablety jsem dostala celkem tři. Kontrakce jsem měla silné, bolestivé a hlavně velmi rychle za sebou. Prý typické pro vyvolávaný porod. Cítila jsem se mizerně, byla jsem unavená, protože jsem se v noci moc nevyspala, a nejhorší bylo, že při pravidelných kontrolách páni doktoři jen kroutili hlavou, že to nepostupuje tak, jak by chtěli a že kontrakce pomalu ustupují. Byla jsem zoufalá jen z představy, že tohle všechno mě čeká zítra ještě jednou a pak každý den až do porodu.  Kolem třetí se porod naštěstí rozběhl a v půl páté se moje holčička konečně narodila. Sice ještě nastaly komplikace – malá měla omotanou šňůru, takže jeden lékař jí pomáhal tím, že na mě ležel  a tlačit ji dolů a druhý jí ve mně opatrně odmotával šňůru,  placenta se nechtěla odloučit,a tak jí pomáhali rukama a šití zabralo dobře půl hodiny, ale já jsem byla ráda, že to mám za sebou.

Pak jsem ovšem dostala šok ze ztráty krve a skončila s transfůzí a centrálním katetrem na pokoji bez malé. Sestry mi ji sice nosily na kojení, pokud měly čas, ale bylo velmi těžké se rozkojit. Nakonec vše dobře dopadlo, malá začala přibírat, i já jsem byla v pořádku a tak nás jen o dva dny později než je obvyklé pustili domů.

Chtěla bych jen říct, že jsem oběma doktorům moc vděčná. A jsem strašně ráda, že poporodní komplikace postihly mě a ne malou.  Sice jsem ještě po šestinedělí absolvovala kyretáž, protože kousek dělohy ve mně přece jen zůstal, ale malá byla na pokoji se mnou, což mi dodávalo sílu. Jen po dobu zákroku u ní zůstal manžel.

Nemyslím si, že průběh porodu ovlivnilo mé odložení hospitalizace, spíš špatný psychický stav. Třetí porod však rozhodně neplánuji.

Burešová

O víkendu si můžete přečíst co v redakčním mejlu zbylo a nebylo použito. Ne, že by to bylo horší, ale třeba se to přehlédlo, nebo v daný okamžik nestihlo. Příjemné čtení vám přeje