Probudil jsem se, když už jsme byli dávno na cestě, dokonce už jsme skoro přistávali v jakémsi přístavu, jehož jméno si nevybavuji. Mají tam nad městem kostel s Andělem na věži a zbytek jakési pevnosti, která od moře ani vidět není. Prolezl jsem to všechno, zatímco ostatní námořníci kupovali pohledy a psali svým rodinám – a propós, byl jsem na lodi opět jednou nejmladší a neměl žádné děti, kterým bych psal.

V přístavu jsme ale učinili několik objevů. Předně jsme zírali na velké hejno možná i půlmetrových dravých ryb, které se proháněly kolem naší lodi (prý jakési golf fish, ale ruku do ohně za to nedám). Vypadaly vyloženě chutně. Pochopitelně jsme zase neměli jak je dostat na pánev. Ale hlady jsme nezůstali!

Kapitán si všiml, že na přístavním molu jsou slávky. A že je jich tam dost a dost velkých. Voda v přístavech je špinavá, ano. Ale bylo po sezoně a kde jinde by byly slávky vykrmenější než právě tady? Vzhledem k tomu, že jsme byli u zdroje vody, měli jsme je dokonce i kde vypláchnout. Protože jsme se ale přece jen ostýchali, natrhali jsme jich pouhého půl kýble a ne tři, což jsme chtěli, když jsme je nakonec ochutnali.

Při trhání posledního trsu jsem se o něco řízl. Ucukl jsem rukou a jal se zjišťovat, co to přesně bylo... Nevěřil jsem vlastním očím. Byla to pěkně macatá ústřice. Celkem jsem našel tři, z čehož jedna byla prázdná, ale já a kapitán jsme měli tohle jídlo bohatých a rozmařilých. On ji jedl poprvé, nějak jej nenadchla, ale možná to bude tím, že měl takovou malou potvoru. Moje byla pořádná a s citronem opravdu výtečná!

Dali jsme vařit vodu (tu jsme osolili), připravili moře česneku, který jsme nadrtili, a naposledy propláchli mušle. Mezitím jsme odvázali loď a vydali se na další cestu. Po půlhodině plavby už vřela voda, do které jsme dali nachystaný česnek a nasypali umyté slávky. Po deseti minutách bylo vymalováno. Tedy uvařeno. Tři z devíti uznali konzistenci mušlí jako odpudivou a hostiny se vzdali. My, ostatní, jsme se cpali, až se nám dělaly boule za ušima. Zkrátka a dobře fantazie! Takové hody jsme do té doby na palubě neměli! Jedli jsme je s citrónem, zakusovali šalotkou a bílým chlebem... Byla to radost. Prázdné „obaly“ jsme házeli přes rameno a pochvalovali si, jak jsou ekologicky nezávadné.

K tomu všemu svítilo sluníčko, které po jídle přímo zvalo ke koupaní. Navíc ztichl vítr. Loď stála. Tohle bylo to nejhezčí koupání za celou dobu, k tomu jsme věděli, že se má ochladit. Užili jsme si to všichni.

Po koupání nezbylo než nastartovat motor a jet na další ostrůvek, kde jsme chtěli přečkat noc. Kapitán už na něm byl a vzpomínal na chobotnici v římském hrnci. Přístav byl po rekonstrukci, stejně tak i restaurace, kde jsme si tu chobotnici nakonec objednali. Bylo to nekřesťansky drahé (ještě dražší byl místní skvělý kozí sýr), ale jako zážitek to stálo za to. Nikde nikdo, jen pár místních a starší pár Němců.

Chobotnice se minimálně vyrovnala slávkám, moře umí být štědré, když chce. Před spaním jsme si dali výtečný koňak, který přivezl další člen posádky – Pavel. Ani netušil, jakou dobrotu veze, ale vysvětlil jsem mu to. Skvělé pití na skvělé sny. Nebyla v nich žádná chapadla. Kupodivu.

Reklama