Síly ušetřené pondělního večera se posádce hodily hned ráno. Polovina lidí naskákala do vody. S litrovou flaškou Becherovky. Hráli s ní jakousi námořnickou hru. Když v lahvi necháte dost velkou bublinu, plave. A tak se dá házet do dálky a každý, kdo k ní doplave, se má napít. Já tenhle liguére nepiju a ani se mi nechtělo do vody, zase jsem jel na břeh.

Najednou koukám, loď nikde. „Zapomněli jsme na něco?“ ptali se prý spoluplavci. Po chvíli pátravého ticha kdosi vzpomněl nebohého Šumaře. Kapitán se pro mě vrátil s motorákem. A hurá na moře! Foukalo tak akorát, jeli jsme nějakých šest uzlů, což bylo dost na to, aby kapitánovi uletěl ručník.

Ani bleskurychlá obrátka lodi a záchranná akce jej však nespasila. Ručník asi našla dřív nějaká mořská panna a teď se tam kvalitním froté drhne kdesi na dně. Byla to ale dobrá demonstrace toho, jak moře bere. Rychle a nekompromisně. Docela jsem se nad tím zamyslel a v hlavě se mi vybavila kdejaká námořnická kniha, kterou jsem kdy přečetl. Moře si respekt dokáže vynutit zcela jednoduše.

Pak jsem se dostal ke kormidlu, nebylo moc vln, mohl jsem se s kormidlováním lépe seznámit. Postřeh – loď je jako ženská. Svéhlavá. Čím více chcete, aby něco udělala, tím víc bude vyhazovat a cákat kolem sebe. Musíte s ní jemně, opatrně, pomalu a po jejím. Nic se nesmí lámat přes koleno a na všechno musíte mít spoustu času. Pak je spokojená a klidná. Pak budete klidní a spokojení i vy.

Projeli jsme kolem majáku a mířili k jakýmsi jeskyním sv. Ivana. První zátoka pod kostelem na hřebenu jakéhosi ostrova nebyla ta pravá, trefili jsme se až napodruhé. Byla to další zátoka, kam se bez lodi asi dostanete jen velmi těžko. Místo pro jachtaře a námořníky všeho druhu. Důvod, proč už mě asi pobytová dovolená nikdy nebude tolik bavit. Budu totiž vědět, že tam někde, kus po pobřeží, za obzorem, za průplavem, kdekoli... je místo, které je stokrát hezčí a nikdo se na něm nemačká hlava na hlavu. Bylo tam krásně, a tak jsem si lehl na již vychládající kameny a chytal všechno, co ještě šlo ze slunce.

Následoval spánek v kajutě, zkrátka a dobře příjemná relaxace před večerním kotvením, kam jsme dopluli doslova a do písmene bez mého vědomí.

Zase jsme štvali plankton a navíc pozorovali desítky ryb hemžících se kolem lodi. Neměli jsme nic, čím nějakou ulovit, ale dívalo se na ně taky hezky. Pak jsem vytáhl kalvádos od mého otce, čímž jsem určil celý směr večera. Bylo to docela rychlé, pití to je excelentní, zmizelo a někteří pak dokonce štvali plankton oblečení. Já ležel na palubě, kouřil doutník a pozoroval meteory, které tu noc docela padaly. Nic mi nechybělo, Praha byla daleko a s ní i všechen shon. Na lodi se nespěchá, na lodi se žije.

Pak jsme ještě hráli a zpívali, vyváděli nějaké skopičiny a šli zase spát. Já opět o něco dřív než ostatní, měl jsem to jako ozdravný pobyt, tak jsem si to chtěl užít. A užil, ó ano.

Reklama