Foto: Shutterstock

Nahlas:
Už jste to slyšely? Dáše prý nešlo kojení, tak to hned vzdala. Nechápu, jak to mohla svojí holčičce udělat. Asi je to z toho, jak je vychrtlá, určitě nic nejí, a tak přišla o mlíko. Chudinka holčička, teď se nebude dobře vyvíjet a vyroste z ní hlupačka. To já mám mléka dost, asi z těch dortů, co si dopřávám. Však to potřebuju, živím nás dvě.

V hlavě: Dneska si dám poslední dva dorty. Od zítra dieta, takhle to dál nejde. Kéž bych vypadala jako Dáša. Svět je nespravedlivej, beztak má štíhlou postavu v genech.

O den později: náhodné setkání na ulici

Nahlas: Jééé, ahoj, Dášo, no ty vypadáš náramně, sekne ti to a jak jsi štíhlá. Pojď, skočíme si spolu do cukrárny na dort, dokud nám malé spí. Já teda budu muset za chvíli kojit, ale ty to máš dobrý, že jedeš v umělý výživě. Pro dítě je sice nejlepší mateřské mléko, ale ty to máš takový praktičtější... Ahaa, říkáš, že s váma malá spí v jedný posteli. Zajímavý, to já bych nemohla, bála bych se, že ji zalehnu.

V hlavě: Hm, ta si teda zahrává. Každý dítě patří do vlastní postýlky. Takhle už jí z ložnice nikdy nedostane, už nikdy nebude mít s manželem soukromí.

Při čtení těchto vět se zdá slovní spojení ženská sounáležitost jako zcela vyprázdněné a bezobsažné. Jistě, ženy dokáží táhnout za jeden provaz, ale také dokáží táhnout každá na jinou stranu. A když ten provaz konečně přetrhnou, naštvaně odkráčí.

Celé ženské pokolení sice nelze naházet do jednoho pytle, protože by každá v tom pytli chtěla ve stejnou dobu něco říkat a ten pytel a následně i celý vesmír by z toho vybouchnul. Ale z mého pozorování vyplývá, že ženy mají tendenci soudit věci, do kterých jim paradoxně nic není, častěji než muži. Některé soudí nahlas, jiné jen ve své hlavě a značná část soudů se týká výchovy a péče o děti.

  • Žena, která nekojí, je špatná matka. Žena, která kojí příliš dlouho, je úchylná matka.
  • Žena, která spí s dítětem v jedné posteli, z něj vychovává rozmazleného fakana. Žena, která dává dítě hned do postýlky a rovnou do jiného pokoje, je krkavčí matka, která si děti ani neměla pořizovat.
  • Žena, která neodešla po porodu z práce, je sobecká kariéristka, které na vlastních dětech nezáleží. Žena, která má tři děti po sobě, je líná jako veš a nechce se jí do práce.
  • Žena, která vůbec nechce děti, je narušená. Žena, která chce dětí jako smetí, touží žít ze sociálních dávek.
  • Žena, která svému dítěti nedává žádné sladkosti, je pošahaná biomatka. Žena, která svému dítěti sladkosti dává, z něj vychovává cukrového feťáka.
  • Žena, která nechává své dítě vyplakat, je nehorázná tyranka. Žena, která k němu přispěchá při každém ubreknutí, bude mít doma později mamánka.
  • Žena, která kojí ne veřejnosti je odporná exhibicionistka. Žena, která hledá na kojení odlehlý kout, dělá zase moc cavyků, její prsa totiž stejně nikoho nezajímají.

A proč že si tohle vzájemně děláme? Dost možná tkví příčina v nejistotě. Věřím, že snad nejsme od přírody zákeřné a nepřející. Porodem získává žena zcela novou roli – roli matky. Sice se na ni mohla připravovat studiem chytrých příruček a předporodními kurzy, ale teprve když sevře miminko v náručí, dolehne na ni tíha reality. A postupně, dříve nebo později, ale s jistotou, se vyrojí řada větších i menších rozhodnutí, která bude muset učinit, a s nimi i řada pochybností, jestli to dělá správně. A když pak žena čelí tomu, že někdo dělá něco jinak než ona, může reagovat metaforickým kopáním kolem sebe.

Přímo z nitra nejistoty a pochybností, které zažívá, se vynořují odsuzující výroky nebo jen myšlenky týkající se ostatních matek. Zkusme si proto uvědomit, že každý člověk je jiný, nejen proto, že jeho geny jsou jiné, ale také proto, že rodiče přistupují k výchově různě. A v rozmanitosti je krása a v toleranci a pochopení ještě větší. Dejme proto spojení ženská sounáležitost v tomto roztříštěném světě znovu význam, který nebude spočívat v tom, že bude každá s každou souhlasit, ale že si jedna druhou vyslechne a neodsoudí.

Čtěte také: 

Reklama