Ten kostým mi visí ve skříni už víc než deset let. Černá sametová výčitka, příslovečný kostlivec ve skříni. Kdykoli se na něj podívám, útroby se mi sevřou vzpomínkou na chvíle hrůzy a ponížení a na nesmyslně vyhozené peníze. Kdykoli se na ty dva kousky podívám, okamžitě si uvědomím, že mi úzké sukně ani kabátky do pasu nesluší a že vlastně nemám ráda černou.

Ne, nešlo o „výhodnou koupi“, a dokonce ani o přechodné zatemnění mysli, ve kterém si člověk pořídí něco, co se pak marně snaží střelit kolegyním v práci.

Všechno to začalo dvěma VIP lístky na Pražské jaro a rodinnou diskusí na trapně omšelé téma.

Já: „Panebože, v čem já jenom do toho Rudolfina půjdu?“

On (zasněně): „Pořád tě vidím v těch dlouhých tmavě modrých…“

Já (sarkasticky): „No, jen aby se cestou nerozpadly stářím!“

Následuje krátká tichá bitva, kterou s přehledem končí on, zřítelnice mého oka, několika vhodně volenými poznámkami o novotou ještě vonící myčce nádobí, plánované dovolené a počtu finančně náročných kroužků našich dětí. OK, vím, kdy mám ustoupit. Do svých letitých tmavomodrých se nakonec soukám s určitým druhem uspokojení. No vida, ještě mi jsou! A nevypadají zas tak špatně!

 

A skvělý večer ve dvou se pomalu rozjíždí. Zajít si ještě před koncertem na skleničku něčeho dobrého, to byl jeho nápad. Nemůžu ale popřít (a bylo mi to později přičteno k tíži), že kavárnu v nejvyšším patře obchodního domu jsem navrhla já. Nic jsem tím nemyslela, vážně! Tahle místa prostě ženskou přitahují podvědomě. Žádné nakupování, jen jedno kapučíno a jeden gin s tonikem.  A jestli chce někdo tvrdit, že jsem na ten eskalátor vstupovala poněkud vratkým krokem, tak je to prachsprostá pomluva.

 

Zkrátka a dobře – ta jízda z třetího do druhého patra se nakonec docela protáhla. Když jsem se pokusila vystoupit, ukázalo se, že nohy by chtěly, ale šaty jaksi zůstávají na místě. Moje dlouhá, ach, tak dlouhá sukně mi zabránila v dalším pohybu, jsouc zachycena a pomalu vtahována nelítostným mechanismem jezdicích schodů. Ztuhla jsem v animální hrůze. Několik napjatých vteřin, kdy nebylo jasné, co bude – a to už se ozval zvuk trhané látky. Mezitím se vzpamatoval i můj muž, zmáčkl nouzový knoflík a schody se zastavily. To už ale ubohý cár, který býval sukní od mých tmavomodrých, vězel v útrobách eskalátoru natolik hluboko, že ho nebylo možné vyprostit.

„Zavolejte ostrahu,“ radil kdosi.

„Zavolejte sanitku!“ zvolala starší paní, která zřejmě zahlédla zblízka výraz mého obličeje.

„Ty vole, pocem, striptýz!“ (Ty sladké časy puberty!)

Byla to jedna z těch naprosto nepravděpodobných situací, ke kterým skoro nikdy nedojde, ale přesto si kvůli nim bereme pěkné prádlo a bezvadné punčocháče.

 

Hlouček se utěšeně zvětšoval a rady jen pršely. Stála jsem tam jako Angelika na tržišti s otroky, polonahá, leč s hlavou hrdě vztyčenou. Mechanici dorazili po dlouhých osmi minutách. Vyjmuli ze stroje umaštěný a potrhaný kus textilu a obnovili chod eskalátoru, k velkému zklamání četného publika. Soucitná starší prodavačka z dámské konfekce mě cudně zahalila svým pracovním pláštěm a odvedla do „úpravny oděvů“. Přítomná krejčová mohla však jen konstatovat, že: „S tím se už nedá dělat vůbec nic.“ Bylo čtyřicet minut před začátkem koncertu. „Vypadá to, mladá pani, že si tu budete muset vybrat něco na sebe, takhle nikam nemůžete,“ pravila prodavačka a v tu chvíli na mě můj muž, který celou dobu stál stranou a tvářil se, že ke mně vůbec nepatří, šokovaně pohlédl očima rozšířenýma náhlým poznáním.

Nikomu jinému (hodnému) bych ten zážitek nepřála. Muset si vybrat během dvaceti minut z hříšně drahých věcí, které se mi nelíbí a ve kterých si připadám jako svoje vlastní padesátiletá tchyně. Místo láskyplného vybírání, místo obíhání butiků a nakupovací rozkoše – sňatek z rozumu.

Když jsme po tom všem usedli do plyšových sedadel, muž mého života se ke mně naklonil a polohlasem pravil: „Příště buď tak laskavá a těch svých kameňáků mě ušetři. Kdybych byl věděl, čeho všeho jsi kvůli novým šatům schopná…“ A znechuceně mávnul rukou.

 

Mahler byl nakonec skvělý, i když negativní vibrace vznášející se nad námi poněkud rušily soustředění.

Mimochodem, nepotřebujete společenský kompletek? Je nenošený, na to můžete vzít jed. Černý samet, klasika. Na nejbližším pohřbu budete hvězda.