Pohádku o plešaté princezně jsme jednou na táboře dostaly za úkol napsat, a tak jsme s holkama sedly a jaly se vymýšlet tu nejšílenější pohádku o princezně plešaté :-).

 

Nebude to přesně slovo od slova, na tábor totiž počítače nevozíme a nikdy jsme nevozily, a dokonce i mobily jsou tabu (naštěstí tam není signál, takže děvčata mobilují až z 1,5 km vzdáleného kopce... taky dobrá rozcvička :-).

No, každopádně ta naše je již, myslím, 11 let stará pohádka...

 

Bylo nebylo, v jednom fajn království žili královští rodiče a ti měli jedinou dceru, bohužel plešatou princeznu. Když byla ještě malá, tak jí to moc nevadilo, běhala po zahradách a prostě dělala to, co malé princezničky dělají. Jenže čím byla starší, tím to bylo horší. Všichni se jí smáli, nikdo si s ní už nechtěl hrát a princezna jen seděla ve svém pokojíku a plakala a plakala.

To se ovšem králi a královně nelíbilo. Svou dcerušku nade vše milovali a rozhodli se, že po vzoru svých předků nechají vyhlásit, že princeznu za ženu a půlku království tomu, kdo ji zbaví plešatosti.

A tak vyjeli trubači do všech stran a vytrubovali, kde se dalo, že na královský hrad jsou zváni všichni mladí jinoši, bohatí i chudí, kteří princezně navrátí radost ze života a zbaví ji její plešatosti.

A tak se začali na zámek sjíždět ze všech koutů království zájemci o uzdravení princezny, stáli dlouhé řady až před brány zámku a čekali, až na ně přijde řada. Den za dnem na princezně zkoušeli různé mastičky, odvary, zaříkávání, paruky... Nic nebylo dobré. Lektvary nepomáhaly, na mastičky chytala princezna alergie, paruky padaly z její hlavinky jak přezrálé hrušky. Řady jinochů se tenčily, po nějaké době nádvoří zelo prázdnotou a chudák princezna byla stále plešatá. Ani v zázrak už nikdo nedoufal.

A tu se v zapadlé vísce dozvěděl o trápení královské rodiny Honza. Přemýšlel, co a jak, a řekl si, proč to nezkusit, však hlavu mi za nevyléčení urozené hlavinky nesetnou. Tak si sbalil pár buchet na cestu, vzal na hlavu kulicha, do ruky hůl a vydal se vstříc plešaté princezně.

Došel až na zámek, a tam se dožadoval návštěvy. Jenže všichni už byli tak unavení a vzdali se všech nadějí, že jej k princezně nikdo nechtěl pustit. Ale to by nebyl Honza, aby se tak lehce vzdal. Vydal si to do zámeckého parku, a tam se usadil, a řekl si, že kdo si počká, ten se dočká. A taky že jo. Princezna se od chůvy dozvěděla, že je tu ještě jeden mládenec, ale že ho nechtěl nikdo pustit, a tak se za ním do parku rozeběhla sama. Když Honzu spatřila, hned se jí líbil a v duchu se modlila, aby se ten zázrak přece jenom stal a ona už nebyla plešatá. Honza, když ji uviděl, srdíčko mu taky radostí poskočilo, rozeběhl se k ní, z hlavy si strhl kulicha, nasadil ho princezně a objal ji, jako by ji už nikdy nechtěl pustit.

Princezna zjistila, že jí kulich vůbec nepadá a dokonce jí dost dobře sluší, takže si nakonec kulicha i Honzu nechala.

A to je konéc :o)

 

Přeju všem hezký den! Pohodarka

 

A ještě jeden příspěvek k jarní pohodě.:

V neděli jsem si vyšla na malou procházku, přesto že se už týden potýkám s nějakou virózou. Po té letošní dlouhé zimě jsem nemohla jinak. Těším se, až budu fotit rozkvetlé stromy a zelené louky! Posílám svoje první úlovky..

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Děkujeme nicku Herama.

redakce@zena-in.cz

Reklama