Nikdy jsem neměla hračku, bez které bych neusnula, neopustila dům nebo neodjela dobrovolně pryč. Vždycky jsem nějak víc upřednostňovala knížky. Přesto bylo pár hraček, které byly důležitější než ostatní.

V první řadě to byla Mařena. Tu jsem prý dostala od pradědy. Nepamatuju si to, protože Mařenu jsem měla prostě odjakživa, co mé vzpomínky sahají. Byla to modrooká mrkačka s blond vlasy a brečítkem v zádech. Fascinovala mne tím, že se jí dala otevřít hlava a tam byla místo poloplešaté olysalé a vytrhané hlavičky vidět původní varianta husté zlaté hebké kštice, kterou jsem pravděpodobně stihla Mařeně zlikvidovat jako první. Také tam člověk mohl pozorovat, jak při nahýbání Mařeny pracují závažíčka, která zajišťovala otevírání a zavírání očí s dlouhými škaredými řasami z plastu. Mimochodem, ty když se vyndaly, tak se Mařeně protočily oči obráceně a člověk dovnitř do hlavy prostě musel vlézt, aby to opravil.

To, že brečítko šlo také za pomoci šroubováku vyndat, vám asi nemusím prozrazovat. Ani nevím, jak skončila. Jednoho dne rodiče usoudili, že se panenky přesunou k mladším sestrám, a na střední škole už měl člověk jiné starosti, než se handrkovat o Mařenu... sice z toho měl chvíli špatný pocit, že se URČITĚ budou o Mařenu špatně starat... ale pak zvítězila puberťácká hrdost... a po pravdě, možná s nimi byla konečně na zaslouženém odpočinku.

Vybavuju si miniaturní panenku v kroji, pořízenou vlastně jako úplatek, když mne naši strčili do nemocnice na mandle (měla rukávy vycpané zmačkaným papírem; měla jsem zakázáno ji svlékat a ono už to nešlo dát zpátky tak, jak to bylo původně).

Další hračkou, která mi utkvěla v paměti, byl šášula s tvrdou polystyrenovou hlavou, kterého máma upletla v porodnici. Neviděli jsme ji snad půl roku, dostala propustku akorát na dva dny na Vánoce. Šáša měl kostkovaný svetr a celý byl impregnovaný tou nemocniční vůní. Nevěděla jsem, jestli ho mám ráda nebo ne - připomínal mi to, že je máma pryč, a i to, jak se po porodu všechno doma změnilo a bylo mi líto, že vyčáchl, jako by s tou vůní vyvanuly staré časy. Všechno se změnilo... úděl prvorozeného... tak to chodí :-).

Pak jsem milovala panáka hadráka, kterého někdo ušil - buď babička nebo máma - na chatě z kusu starého závěsu, takže byl hnědě a zeleně lístečkovaný. Měl straaašně dlouhé ruce i nohy, to bylo bezva, daly se na nich dělat uzly. Tahala jsem ho s sebou všude, často se válel zapomenutý někde v lese a všechno zvládnul a vydržel. Bydlel jen na chatě, domů nejezdil.

Jedna taková nepozornost se mi nevyplatila - jednou jsem ho takhle zapomněla venku až do dalšího víkendu a mezitím ho rozkousaly myši. Potvory, nemohly si vybrat nějakou ruku nebo nohu. Vlezly mu do hlavy bradou. Máma ho sice opravila, a aby nebyla záplata vidět, vyšila mu na krk složitý náhrdelník, ale už to nějak nebylo ono. Nebo že bych mezitím vyrostla?

Samozřejmě že mne braly knoflíky a jiné poklady z tajných zásuvek, čím zakázanější, tím lepší a lákavější. Taková babiččina šperkovnice, to byl ráj. Výprava na zaprášenou půdu, kde byla stará bedna s ještě staršími klíči a taky takový ten stolní fotbálek s pajduláky na pružinkách, kteří měli po těch letech už všichni na temenech vyleštěné plešky. Pamatuju si, jak tátu málem trefilo - nějak se mi nelíbilo, jak jsou fotbalisti rozestavění, tak jsem je vyšroubovala a našroubovala úhledněji - pěkně podle barev jsem seřadila jedno družstvo na jednu polovinu a druhé na druhou polovinu hřiště :-))).

Když se tak probírám vzpomínkami, zjišťuji, že největší váhu pro mne jako dítě měly většinou hračky, o kterých jsem věděla, že je někdo dělal jen pro mne a s láskou, případně pokud jsem znala jejich "příběh" - jak se narodily, kdy, proč a mohla jsem u toho pomáhat. Druhou nejcennější skupinou hraček byly ty "vzácné" - po rodičích, po prarodičích (teď mne tak napadá, že by mne docela zajímalo, kam přišla pruhovaná plechová káča po mém tátovi, se kterou jsme si krátili čas na chatě, když pršelo). Třetí skupinou, která se mi zaryla do paměti, je takové to zakázané ovoce - jak po tom člověk toužil - aspoň se dotknout třeba porcelánové pastýřky u prabáby v příborníku.

Jak se mi podaří předat to kouzlo hry a hraček mým dětem se teprve uvidí. Času je málo a v obchodech je tak nějak všeho obrovský výběr, člověka to nenutí improvizovat, jako to měli za komunistů naši, takže člověk má tendenci podlehnout reklamám, vlítnout do obchodu a koupit ten zaručeně pravý splněný dětský sen. Ale ono to o tom neni, že...

Zdraví IMI

Děkujeme za pěkné a dlouhé povídání :).

Jaké jsou Vaše vzpomínky na hračky Vašeho dětství, milé ženy-in? Posílejte je na redakce@zena-in.cz!


 

Reklama