Zdroj: Shutterstock

„Už když se Václav narodil, všichni říkali, že ho musel na zem seslat sám bůh. Se zlatými kudrlinami jsem si ho odvážela snad už z porodnice, a když se mu vybarvily oči do pomněnkově modré, všichni se na něj chodili koukat. Věřící teta pomalu opravdu padala do mdlob, když Vencu viděla. Já jsem si z ní potom dělala srandu a všem jsem vyprávěla, jak teatrálně vykřikovala a lomila rukama: „Anděl, anděl!“

S přibývajícím věkem se začalo stávat, že si lidé Vencu pletli s holčičkou. Nejprve mě to vůbec nevadilo, ale když už bylo Václavovi pět let, začala jsem být na lidi nepříjemná. Nechtěla jsem mu však stříhat kudrliny, které se mu točily pod uši, protože kdykoliv viděl nůžky roztřásl se jako osika. Sám je měl moc rád a byl na ně pyšný.

Jaký to byl pro mě šok, když jsem Václava nachytala v ložnici, jak sedí na toaletce v mých šatech a rty si natírá rtěnkou. Víte, jsem člověk s otevřenou myslí a nemám nic proti transgenderům, ale přijde mi, že by ho ke změně pohlaví mohly v budoucnu vést řeči lidí. Když jsem si s ním o situaci promluvila, vyšlo z toho, že mu přece všichni říkají, že je holčička.

Nevím, jestli mám jít s Václavem rovnou k psychologovi nebo situaci vůbec neřešit a počkat, co se bude dít. Jen mi přijde, že z toho vyplývá jedna věc. Vůbec nerozumím tomu, proč mají někteří lidé stále dokola potřeba komentovat vzhled dětí. Výroky, které vynáší je mohou ovlivnit v budoucnu, ať to jsou narážky na vzhled nebo třeba inteligenci.“

Čtěte také:

Reklama