Chrápání mi vadilo, až do té doby, než jsem z ničeho nic začala chrápat já sama. Když mi to manžel onehdy vyčítal, nevěřila jsem tomu, byla jsem vždycky při spánku taková tichá a nekonfliktní, no a po porodu se mi nějak přehouply hormony a já občas chrápání provozuji.
Hluk mi taky nevadí, protože s ním usínám pravidelně už 3 roky - kombinace bydlení u hlavní silnice, kde jezdí náklaďáky i v noci + moje neposedná dcerka, která vykřikuje ze spaní a neustále sebou mele. Manžel takto neusne, a tak chodí spát při každém jejím šramotu do jiného pokoje, a tam si ještě rve do ucha vatu.
Šafinka
Díky za dodatek o chrápání. :) Rvát si do ucha vatu…:) To manželovi kupte takové ty špunty. Já si vzpomínám, že je měl na koleji jeden velmi nepopulární spolubydlící. Říkalo se mu Čolek a vyštval všechny spolubydlící. Dokud nenarazil na mě. Já se jeho tichým terorem nenechal zviklat, ba naopak. Nakonec se stěhoval Čolek a já si vysloužil obdivné pohledy spolukolejníků... :)
Nový komentář
Komentáře
Já taky nemůžu při hluku spát, spím zásadně se špunty a když je náhodou nemám, tak taky zdrhám do vedlejší místnosti a rvu si do uší vatu, v krizi nejvyšší i toaleťák. To utrpení, když nemůžete usnout, si vy spací ani nedovedete představit a ještě nám to komplikujete citovým vydíráním typu "to už mě nemáš ráda, když se mnou nechceš spát v jedné posteli?"
