Do školní jídelny jsem chodila jen krátce, protože jsem docházela do školy v místě bydliště a na obídek jsem stíhala chodit domů, kde mi vařila moje skvělá babička. Přesto mám jeden „traumatizující" zážitek z dětství.

Bylo to na škole v přírodě, kde jsem se bohužel jídelnám nevyhnula. K večeři jsme dostali nudle s mákem. Nikdy předtím jsem tohle jídlo neměla, u nás doma se nevařilo. Tak už asi jen to ve mně vzbudilo nedůvěru a ještě horší to bylo ochutnat. Samozřejmě se mi zvedal žaludek jen nad pomyšlením, že bych to měla dojíst. Paní učitelka to samozřejmě tak nenechala a stála nade mnou a bohužel ani výhrůžka, že pokud to nesním, půjdu do kouta, nepomohla. A tak jsem zbytek času, co ostatní večeřeli, prostála v koutě. No byla jsem ráda, že to nemusím jíst, ale byla mi hanba, byla jsem jinak hodné a bezproblémové dítě a žádné tresty jsem tehdy nedostávala. Tohle bylo pro mě hrozné. Stýskalo se mi po domově a ještě mě nutí jíst takové hnusy. No dodneška, když si na to jídlo vzpomenu, tak je mi zle, a nikdy už jsem se mu nepokusila přijít na chuť. Díky bohu se už žádná takováto situace neopakovala!

S pozdravem Lenka

No vidíte, a já mám nudle s mákem docela ráda! :-)  Ale nebudu to radši rozvádět, aby se vám neudělalo nevolno.
Je pravda, že tyhle pocity odporu, které mají děti vůči některým jídlům, jsou naprosto iracionální, ale těžko překonatelné. Mnohdy se otřásají hnusem nad něčím, co v životě nevzaly do pusy a vůbec netuší, jak to chutná - třeba jen proto, že to nezvykle vypadá nebo že se to prostě doma nevaří.
Přístup paní učitelky je ale naprosto neomluvitelný. Doufám, že je ten váš příběh hodně starý - stát se něco takového dnes, rodiče takhle nevinně poníženého dítěte by učitelku roznesli na kopytech. Aspoň doufám.

Reklama