„Nový úklid! Nový úklid se dostaví k jogurtům!“

 

Od regálu s chlebem se valí obří náklad kyblíků a hadrů, za nímž jen stěží tušíte živou bytost. Dokonce i nesmrtelní důchodci, co pro rohlíček za korunu jsou schopni svým vozíkem i zabít, dnes rádi uskočí. Jinak by mohli být odklizeni.

 

 Jak víte, ve většině veřejných budov velí uklízečka a srovná do latě i nejzarytějšího čunila bez ohledu na funkci. Ta naše ale byla laskavá a ukecaná, měla oblíbený jeden hadr... už několik let. Utírala s ním podlahu, skříňky, vitríny... Co se naplakala, když jí chtěla moje kolegyně zařídit u ředitele novou hadru, protože jí popatlala skla na knihovničce a nebylo skrz ně vidět vystavené výrobky (sruby ze sirek! Půl roku nemusíte řešit, co dělat na pracovním vyučování!)… To mě měla paní Semeráková ráda, protože jsem jí ve svém chaosu nikdy nevyčítala, že mám prach na knihovničce. Navíc takřka nebylo prázdné plochy, takže nebylo co uklízet. Pochopte, když máte před tabulí bahno se sádrovými odlitky a na stole kostru tchoře, nějaký prach vás nemůže rozházet. A tak mě při těch vzpomínkách napadlo, kolik těch uklízeček člověk vlastně už poznal! A vždycky to byl zážitek.

 

            O patro níž, tam, kde pracovaly učitelky úplně jiného ražení, takže jim zařezávaly nejen komínky sešitů, ale i ocasy vycpaných ptáků na polici, uklízela paní Olga. Vždycky byla krásně oblečená, namalovaná a učesaná s ohledem na svou krásnou figuru. Fakticky. To moje paní Semeráková v teplákách po Němcích a teflonovou blůzkou byla z úplně jiného těsta. Olga chodila uklízet už v deset dopoledne a pak plačíc sledovala, jak děti šlapou v šatnách na její vycíděné kachlíky. Jednou šla brečet přímo k řediteli, protože večerní vánoční besídka se vydařila neobvyklým nánosem drobků. Na Vánoce má být naglančeno. Běžela chodbou a křičela: „Už to bylo hotovo! Všechno to bylo hotovo!“ Vůbec tak nějak většina uklízecích paní se snažila mít vše hotovo dlouho před koncem jakékoliv pracovní doby.

 

            Na fakultě uklízela mimo jiné paní Klátivá. Měla šedý plášť, pět vlasů sčesaných do složitého drdolu a žluté rukavice nad lokty. Hrbem rázně rozrazila dveře posluchárny, speciálním pohybem, který drhnul nádobou po dlažbě, odtáhla koš ke dveřím, halasně ho vyklepala do pytle a sprostě zanadávala na holotu, co vyhazuje chleba. Zabouchla dveře a v pokračujícím výkladu docenta jsme ještě dlouho slyšeli, jak táhne pytel dál, k dalším dveřím…

 

            Všechny uklízečky, které jsem poznala, podléhaly nějaké další, vyšší moci. Zatímco u mého muže na pracovišti existuje Manažerka úklidu, která dohlíží na správně zvolené mycí prostředky na různé typy povrchů, převeluje jednotlivé pracovnice na zvlášť vytížené lokality a kontroluje užití různých kyblíků a břeček, u nás touto inštancí byl vždycky školník. Ten rozděloval hadry, jar a po mnoha přemlouváních a intervencích u pana ředitele někdy přišel vyměnit žárovku, takže koncem pololetí si už všichni všechno spravovali bez něj. Na rozdíl ode mě dostal od školy byt a pracovní dobu trávil s tuzemákem v zadní dílně. „Sehnat školníka je vzácnost!“ vysvětloval mi pan ředitel. Tenkrát jsem se rozhodla.

 

            Po mateřské nastoupím jako školník. Dostanu byt, chlastat budu v dílně a sem tam na štafle klidně vylezu. A rozdělovat hadry, to je moje! Takže holky, kdybyste o něčem věděly… adresa je v redakci!

 

TÉMATA:
DŮM A BYT