Zpráva o tom, že se její rodiče zabili při autonehodě, ji srazila na kolena. Byli jediní, koho měla. Bez sourozenců a dalších příbuzných, ale i bez partnera se neměla o koho opřít, komu se vyplakat na rameni. Zůstala na všechnu tu bolest sama. „Ano, kamarádky i kolegyně se zajímaly, vyjadřovaly soustrast. Ale žádná z nich mi nebyla natolik blízká, abych s ní mohla svůj žal skutečně naplno sdílet. Zůstalo to jen na mně,“ svěřuje se Romana, která se uzavírala stále více do sebe.

Šok se změnil v úlevu

Ten večer, asi měsíc po tragédii, se vydala po práci na hřbitov, aby za své rodiče zapálila svíčku. Už se šeřilo a ona tam byla jediná. Do naprostého ticha se čas od času ozval jen její vzlyk. Jak byla skloněná k hrobu a plakala, najednou ji něco přimělo otočit se. Jakmile to udělala, ztuhla jí krev v žilách. Za ní stál muž v dlouhém kabátu a klobouku a díval se přímo na ni. Tím šokem se jí zadrhl výkřik v krku, jen na něj zůstala zírat s vytřeštěnýma očima.

„Prolétlo mi hlavou, že teď určitě umřu i já, že mi ublíží. Už jsem se chystala pokusit se o útěk, jenže ve světle svíček se na jeho tváři objevil vlídný úsměv. Pohled na něj mě najednou neděsil, ale zaplavoval neskutečným klidem,“ vzpomíná Romana, kterou onen neznámý pozdravil a přisedl si k ní.

Prý jsou mými anděly strážnými

„Začal mi velmi příjemným hlasem říkat, už nemám dál plakat a truchlit. Moji rodiče jsou prý v nebi a stali se mými anděly strážnými. Už navždy se mnou zůstanou, aby mě chránili. Moc mě milují a bolí je, když mě vidí takhle nešťastnou. Vyprávěl mi, že smrtí nic nekončí, a nemám se jí bát. V podobném duchu ke mně promlouval ještě několik minut. Pak se rozloučil a zmizel. Neotočil se a neodešel. Prostě tam najednou nebyl!“ kroutí hlavou Romana. Dnes jí při vyprávění děsivého zážitku naskakuje husí kůže, ale onoho večera se prostě jen zvedla a odešla domů. Po dlouhé době klidná, vyrovnaná a se vším smířená.

Druhý den, když se jí setkání rozleželo v hlavě, musela pořád myslet na to, kdo onen neznámý muž byl. Nějaký psycholog? Farář? Nebo snad jen náhodný kolemjdoucí? Ale jak by věděl o jejích rodičích? V životě toho člověka neviděla! Ale jeho tvář si pamatovala jasně.

Byl to on?

Pár týdnů poté, když z hrobu svých rodičů odnášela zvadlou kytici na skládku, spatřila na jednom ze starých, zanedbaných hrobů něco neuvěřitelného. „Byla na něm podobizna muže v klobouku, který jako by z oka vypadl onomu neznámému! Jméno už ale přečíst nešlo. Že by jen náhoda? Moje až příliš bujná fantazie? Raději jsem už po ničem nepátrala. Ale v mysli si pořád opakuji věty, které mi ten člověk tehdy říkal. Dávají mi obrovskou sílu,“ dodává Romana.
Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

Čtěte také:

Reklama