Každý z nás má v životě chvíle, kdy je jednou nahoře a podruhé dole. Simona ale měla pocit, že její život směřuje jen dolů. Ani láska, práce či koníčky ji nečinily šťastnou. Přemýšlela, jak to změnit, aby nemusela udělat zásadní kroky. Na nic nepřišla. Jediné řešení situace měla, chtělo to ovšem notnou dávku odvahy. Simona si myslela, že tu nemá, spletla se.

„Bylo krátce před silvestrovskými oslavami. Seděla jsem doma a měla v sobě opět prázdnotu a bolest. Důvodů bylo mnoho. Stejně jako dní, kdy jsem obdobně trpěla. Došlo mi, že takhle žít nechci, nemůžu. Pomalu mě to zabíjelo. Řekla jsem dost. Udělala jsem impulsivní rozhodnutí. Sbalila si kufr, napsala příteli dopis na rozloučenou a odjela ke kamarádce,“ začíná vyprávět svůj příběh Simona.

„Přítel mi dalších několik dní volal a psal. Nechápal, co se děje. Stejně jako moji rodiče, které kontaktoval. Všem jsem jen napsala, že jsem v pořádku, ať se nebojí, že se ozvu. Nebylo to tehdy férové. Museli se bát. Nebylo však jiné východisko. Já byla rozhodnutá. Simona v lednu odletěla za kamarádkou do Ameriky. Tam byla následujících sedm měsíců. Se světem komunikovala minimálně. Srovnávala si myšlenky a objevovala nové věci, které ji začaly naplňovat.

Po návratu zpět do ČR napravila pohnuté vztahy s rodiči a otevřela si vlastní květinářství. „Začátky byly těžké, ale teď, po dvou letech, se mi začíná dařit. Mám zaměstnance a můžu častěji dělat dobrovolníka v útulcích pro zvířata, což mě baví. Jednou bych chtěla mít vlastní azyl pro opuštěná zvířata. Když se vracím k předchozímu životu, musím se smát. Kdo by tehdy řekl, že ta holka se značkovou kabelkou, nejnovějším „ajfounem“, slušnou výplatou bude spokojená při uklízení bobků po psech. Všem bych doporučila, aby se nebáli. Šli si za svým štěstím. Stojí to za to.“

Nenechte si ujít:

Reklama