Také vám jednu takovou řeknu: slunný dubnový den. Jdu nakoupit, venčím přitom našeho psího sympaťáka. Projdu dovnitř kolem staršího kokršpaněla, nakoupím, vyjdu, znovu projdu kolem kokra, odvážu našeho pitbulla a - kupodivu - pitbull přátelsky zakňučí na kokříka.
Říkám si: Andílek náš roztomilý! a povolím vodítko, aby se psíci mohli pozdravit. A vtom - vřava!!! Strašná, válečnická vřava! I tahám svého psíčka za vodítko, snažíc se zvětšit vzdálenost mezi jeho obrovskou, rozčilenou tlamou a kokrovým uchem. Nepodařilo se. Ucho se ocitlo v pitbullí mordě! Křičím, nadávám, v zoufalství kopu – NIC! Ucho zůstává v tlamě barvící se kokrovou bojovnickou krví. Otevřou se dveře supermarketu a vybíhají chytrolící občané, plni vlastních názorů na pitbully. Bohužel nevyběhl jediný občan s názorem, co v takové chvíli dělat.Chytráci vytvořili kruh a verbální lynč začal. „Takový psi by se měli střílet!“ nebo: „Majitelé zavírat!“. Postupně mi chytráci začínali tykat, věděli toho o pitbullech čím dál víc a slovní násilí gradovalo: “Jdi s tím psem do háje, krávo!“.
Šla bych. Můj názor však byl, že nemohu odejít s kokrovým uchem v pitbullí tlamě. A ta se ani nehla přes veškeré násilí, které jsem na našem psovi páchala. Jakoby usnul. Nehýbal se, jen držel ucho a stál, jako by se ho to netýkalo. V momentě, kdy okolostojící šli jistě pro kameny, jsem hrůzou také ustrnula. Povolila jsem vodítko a jen tak stála v usilovném přemýšlení, jak jen to v těch zaslechnutých historkách s tou křečí bylo. A v tom – ucho volné. To bylo to řešení! Nedělat nic, NIC. A co bylo dál? Nic zvláštního. Poslední vyšla z krámu díkybohu rozumná majitelka, pohlédla na mě vyčítavým pohledem, aniž by cokoliv řekla, vyslechla mou srdceryvnou a upřímnou omluvu a nechala si zaplatit veterinární prohlídku svého kokříka. Od té doby bez náhubku nechodíme nikam. Naučili jsme se počítat s výstřelky našeho svěřence a život jde dál.

TÉMATA:
DŮM A BYT