Nosím „odpuzovacího zajíce“
píše naše čtenářka s nickem Pajda, ale abyste tou dobře rozumněly. Sama má s „charitou“ bohaté zkušenosti, takže ví, jak některé sbírky dopadnou...její syn k charitě přistupuje se suchým humorem, který patrně sdědil po své mamince, a bratr, ačkoliv by sám pomoc potřeboval, se k charitě staví s velkou pokorou
píše naše čtenářka s nickem Pajda, ale abyste tou dobře rozumněly. Sama má s „charitou“ bohaté zkušenosti, takže ví, jak některé sbírky dopadnou...její syn k charitě přistupuje se suchým humorem, který patrně sdědil po své mamince, a bratr, ačkoliv by sám pomoc potřeboval, se k charitě staví s velkou pokorou
Jak a komu přispívám? Přiznám se, že to moc nepřeháním...tříkrálová sbírka je u nás v obci každoročně a každoročně máme odloženou bankovku. Nevím, jak moc mám věřit církevní sbírce - sama věřící nejsem - ale věřím lidem, kteří s pokladničkou chodí a které znám, a tak jsem ochotná přispět. S oblečením na charitu je to už horší. Sama jsem se setkala s tím, že jsme v Praze balili krásné značkové oblečení a o dvě „stanice“ dál jsem za 14 dní z téže bedny vybalila věci, které bych nevzala ani jako hadry na zem. A přitom bylo označení stejné a všichni lidé po cestě byli „obětaví pomocníci“...takže si obětavě vybrali ty nejhezčí kousky. Koneckonců černoši mají teplo a oblečení tolik nepotřebují, že?
Pokud jde o další příspěvky, tak občas, když není vyhnutí, koupím nějakou tu pastelku. Vyhnutí není většinou proto, že se vybírá přímo u mě na pracovišti, jinak nosím „odpuzovacího zajíce“ - hned, jak se rozeběhne období sbírek, tak koupím plyšový přívěsek a nosím ho na kabelce. A když už někdo přijde, tak „prosím ne, děkuji, mě jeden zajíc stačí“. Důvod je velice prozaický. Jako studentka jsem se naivně hrnula do spolupořádání všelijakých těch sbírek a podpor a jako čerstvě zaměstnaná a naivní jsem se zúčastnila několika podobných akcí - a protože jsem v tu dobu ještě aktivně účtovala, tak jsem si nemohla nevšimnout, že „nutné náklady“ - rozumějte poměrně vysoké platy „obětavých pracovníků“ a luxusní vybavení určené ovšem nikoliv postiženým - pohltily většinu vybraných peněz.
Jinak reaguje na žádosti o charitu můj syn. Když ho někdo osloví, vytáhne průkaz a konstatuje:“Já JSEM postižený. Kolik mi vaše nadace může přispět?“ Samozřejmě že nikdo neví. Smutné na tom je, že mu nikdo nic nedá, protože jeho onemocnění bylo jako závažná nemoc diagnostikováno v roce 2005 a tudíž není v tabulkovém systému ani v klasifikaci nárokových chorob. Kdyby měl epilepsii ve stejném rozsahu, měl by nárok na hromadu úlev, invalidku atd., ale protože má nemoc sice s podobným projevem, ale jinou příčinou, nemá pro něj náš systém ani příplatek na léky, které musí brát pravidelně a doživotně. O nadacích ani nemluvím. Pokud syn nemá záchvat, vypadá zdravý a nikdo s ním ani nezačne jednat a pokud ho má, tak nemluví, nechodí a válí se na zemi v křečích, které trvají někdy pár minut, ale také třeba několik dní. Není výjimkou, že se tři čtyři dny vůbec nepostaví - ale zařiďte, aby k vám dojel někdo se podívat, když nemáte jistotu, kdy křeč povolí a syn bude opět zcela bez příznaků. Samozřejmě „divnej“ je pořád, ale „přece s tím může žít, ne? Takových je...“ jak nám řekla posudková lékařka. Podotýkám, že syn si i přes postižení vydělává překlady nebo přepisy relativně slušné peníze a studuje vysokou školu.
Takže naše pomoc se omezuje na pomoc zvířátkům. Kromě těch, kterým pomáháme přímo a jsou u nás doma (asi 15 kousků) podporujeme kočičku na dálku a posílala jsem i peníze na http://www.kociciprani. cz - Strom kočičích přání. Bylo krásné vidět, jak kočkám naskakují dárečky a peníze do mističek...
A úplně jiný přístup má můj bratr. Je léta plně invalidní - má REZKu. Když onemocněl, nevzdal to, nesložil se, ale za pomoci mého táty se naučil programovat. Ještě dneska, když je už několik let nechodící na vozíčku a nemá už ani cit v rukou, tak diktuje programy a texty najatým studentům a vydělá víc peněz, než by kdy spotřeboval. A všechno, co mu přebývá (a žije s manželkou velice skromně), tak posílá nadacím na léčbu tohoto onemocnění. Je toho názoru, že i když jemu nepomohli, tak jiným snad zachrání život. Přiznám se, že na to bych asi neměla a že brášku moc a moc obdivuju.
Pajda
Milá Pajdo, smekám před celou vaší rodinou
Text nebyl redakčně upraven
A co vy, milé ženy-in, v čem spatřujete charitu?
- Přispíváte?
- Co vám to dává?
- Ocitla jste se sama v situaci, kdy jste potřebovala něčí pomoc? Od koho se vám jí dostalo?
- Chodí k vám Tři králové? Dostanou od vás nějaký peněžní dar? Kolik jim přispějete do kasičky?
- Zúčastňujete se sbírek na pomoc lidem v tísni?
- Dáváte něco žebrajícím, nebo bezdomovcům? Máte s nimi nějaké zkušenosti? Dobré, nebo špatné?
- Kupujete si na ulici kytičky, pastelky, samolepky a podobné drobné dárky, které prodávají charitativní organizace?
Napište nám o svých zkušenostech s charitou a dobročinností, ať se týká vás osobně, nebo někoho jiného.
Na vaše příspěvky se moc těším na adrese: redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
Obdivuji vás. Oba.
jste úžasní, oba
ty tabulky posudkových lékařů
Tak to je opravdu chválihodné. Někteří posudkoví lékaři jsou opravdu na ránu. Maj své tabulky, které taky nějaký pablb musel vymyslet (a hodně toho vynechal), a toho se drží zuby nehty.
Máš můj velký obdiv.

Tak to smekám.
Přístup posudkové lékařky mne nepřekvapil. My totéž řešili se švagrem. Protože"přežil" oboustrnanné aneurisma, na které se umírá, nemá vlastně na nic nárok. Dokonce mu posudková napsala , že se zlepšuje, přestože měl zprávu od lékaře, že pokud nepodstoupí operaci mozku, má před sebou pár měsíců života.
Tak tohle mne dostalo, Ty i brácha
Děláš to dobře!
Milá Pajdo, takových lidí si neskutečně vážím.
smekam klobouk takovych lidi moc neni
Záslužná pomoc druhým
Hluboce smekám za ten přístup
super