Ahoj ženy-in, ahoj redakce,
dnešní hlodavcovité téma mi připomnělo, že jsem doma (kromě psa) jiné zvířátko dlouho neměla. Když jsem byla mladší, bylo to jiné.
Když nám se sestrou bylo tak 10-12 let, na rodičích jsme si vydupaly křečíka džungarského (morčata se nám nikdy nelíbila). Koupilo se akvárko, hobliny, křeččí kolotoč. Z kokosu taťka vyrobil domeček. Křečík se jmenoval Merci. Ano, podle těch výborných čokoládových tyčinek. Čímž samozřejmě nechci naznačit, že jsme se křečíka chystali sníst.
Kokosová boudička se po čase ukázala být nevhodným domečkem, a to když Merci vyrostl z pidižvíka na většího pidižvíka. Dostal tedy domek dřevěný, ve Zverimexu zakoupený. Když po čase odešel do hlodavčího nebe, pořídily jsme si sestrou dalšího, a pak ještě jednoho. Všichni se pochopitelně jmenovali Merci.
Nebylo ale všem zvířátkům konec. Když mi bylo sedmnáct a klonila jsem se k punkové vlně, koupila jsem si černého potkánka Koryho. Dostal krásnou velkou klec. Hodně jsem si ho ochočila, dokonce slyšel na jméno. Pouštěla jsem ho po pokoji, když zmizel, stačilo zaškrábat na postel či koberec a on přiběhl. Brala jsem ho skoro všude s sebou (do školy tedy ne, to by neprošlo), nosila jsem ho na rameni a v kapuci, popř. si zalezl do dlouhého rukávu, to bylo jeho druhé nejoblíbenější místo na spánek hned po kapuci.
Po třech letech zemřel. A protože mi byl dobrým společníkem, zasloužil si být pohřben na zahrádce mezi kytičkami. Hned poté jsem si domů nastěhovala potkanici Jůlinku. Byla to krásná potkaní slečna, převážně bílá s černými a hnědými mapkami. Měla ale jednu chybu – byla vzteklá, nenechala na sebe sáhnout, když jsem jí chtěla dát jídlo do misky, hned se po mně vrhala a zakousávala se, kam to šlo. Musela jsem ji nechat utratit, i když mi to bylo moc líto. Nechtěla jsem ji trápit tím, že by byla neustále zavřená v kleci. Na veterině mi potom řekli, že byla nemocná a měla bolesti, a proto se chovala, jak se chovala. Pak dlouho dlouho nic a teď se už asi dva roky chystám na gekona, což do vyprávění o hlodavcích ovšem nepatří.
Krásný den,
Benynka
Milá Benynko,
podobně ochočené potkany, jako byl Kory, někdy vídám v Praze v tramvaji. Skutečně jde mít ho za krkem celé odpoledne? Nezlobí? A nestane se, že by člověka třeba počůral? To mi vždycky vrtalo hlavou...
Hezký den!
Redakční schránka už se na vás klepe! redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
Florencie: ten náš má taky takový tendence, ale jsme rychlejší
benynka:
Pesani jsou stejně nejvděčnější
. Ten můj je na mě přímo závislej a chodí se mnou i na záchod
Florencie: taky máme
a
rodiče zas
benynka: ale prošla jsem si křečkama, myšima i osmákama
benynka: tak to ne to už je na mě moc...já radši chlupáče. Gekonek je vyjímka
Teď zrovna mám
Florencie: a co chameleonci? to jsou taky poklady
nejvíc se mi líbí ty jejich dvouprstíky, je sranda je pozorovat, když lezou po větvičkách
benynka: jj, mají, jednou mi zůstal v ruce
No ten had je fůůůůůůůj
Florencie: a ten had python na tom blaženky blogu je strašidelnej teda
Florencie: tý jo, osmáci maj svlíkací ocas? to jsem teda vůbec netušila
janina01: není zač
Florencie: uááá, tak díky za informaci :)
janina01: myslím že ne.. Ti moji byli zlatí, a Ferdina, tu jsem dostala jako první už i byla naučená mi v kleci vlízt na ruku a brát si z ní baštu. Chce to se jim věnovat, aby si zvykli na člověka. Jediný, co mi na nich vadilo - mají "svlíkací" ocas stejně jako ještěrka
Florencie: Nejsou osmáci vzteklouni jako křečci?
benynka: nějaká zvířátka už jsme měli, ale bydlíme v paneláku, takže po zkušenostech bude nejlepší plyšák :).
janina01: i Osmáci jsou super myšové, měla jsem jich doma sedm
. Akorát nepořizovat páreček, množí se jak na běžícím pásu
Koukám, že gekoni koušou, nic pro mě, brrrr :).
benynka: mě by stačil ten hnědounkej
janina01: a co nějakýho zakrslýho králíčka?
Florencie: tak ten je ovšem ale kouzelnej
přesně takhle vybarvenýho měla kámoška
Aha, škoda, my se chceme se zvířátkem mazlit
.