Ahoj ženy-in, ahoj redakce,

dnešní hlodavcovité téma mi připomnělo, že jsem doma (kromě psa) jiné zvířátko dlouho neměla. Když jsem byla mladší, bylo to jiné.

Když nám se sestrou bylo tak 10-12 let, na rodičích jsme si vydupaly křečíka džungarského (morčata se nám nikdy nelíbila). Koupilo se akvárko, hobliny, křeččí kolotoč. Z kokosu taťka vyrobil domeček. Křečík se jmenoval Merci. Ano, podle těch výborných čokoládových tyčinek. Čímž samozřejmě nechci naznačit, že jsme se křečíka chystali sníst.

Kokosová boudička se po čase ukázala být nevhodným domečkem, a to když Merci vyrostl z pidižvíka na většího pidižvíka. Dostal tedy domek dřevěný, ve Zverimexu zakoupený. Když  po čase odešel do hlodavčího nebe, pořídily jsme si sestrou dalšího, a pak ještě jednoho. Všichni se pochopitelně jmenovali Merci.

Nebylo ale všem zvířátkům konec. Když mi bylo sedmnáct a klonila jsem se k punkové vlně, koupila jsem si černého potkánka Koryho. Dostal krásnou velkou klec. Hodně jsem si ho ochočila, dokonce slyšel na jméno. Pouštěla jsem ho po pokoji, když zmizel, stačilo zaškrábat na postel či koberec a on přiběhl. Brala jsem ho skoro všude s sebou (do školy tedy ne, to by neprošlo), nosila jsem ho na rameni a v kapuci, popř. si zalezl do dlouhého rukávu, to bylo jeho druhé nejoblíbenější místo na spánek hned po kapuci.

Po třech letech zemřel. A protože mi byl dobrým společníkem, zasloužil si být pohřben na zahrádce mezi kytičkami. Hned poté jsem si domů nastěhovala potkanici Jůlinku. Byla to krásná potkaní slečna, převážně bílá s černými a hnědými mapkami. Měla ale jednu chybu – byla vzteklá, nenechala na sebe sáhnout, když jsem jí chtěla dát jídlo do misky, hned se po mně vrhala a zakousávala se, kam to šlo. Musela jsem ji nechat utratit, i když mi to bylo moc líto. Nechtěla jsem ji trápit tím, že by byla neustále zavřená v kleci. Na veterině mi potom řekli, že byla nemocná a měla bolesti, a proto se chovala, jak se chovala. Pak dlouho dlouho nic a teď se už asi dva roky chystám na gekona, což do vyprávění o hlodavcích ovšem nepatří.

Krásný den,

Benynka

Milá Benynko,

podobně ochočené potkany, jako byl Kory, někdy vídám v Praze v tramvaji. Skutečně jde mít ho za krkem celé odpoledne? Nezlobí? A nestane se, že by člověka třeba počůral? To mi vždycky vrtalo hlavou...

Hezký den!

Redakční schránka už se na vás klepe! redakce@zena-in.cz

Reklama