Hezký den,
původně jsem chtěla napsat humornou story o soužití s mým manželem. A že by bylo co vyprávět. Jenže pak mi došlo, že bez znalosti okolností by Vám to nepřišlo ani úsměvné, ani pochopitelné. Tím nechci říct, že by se muži chovali vždy racionálně. Ale toho mého byste považovali spíš za asociálního poloblba. Jestliže mám mluvit o zvláštnostech mého muže, začnu tou nejpodstatnější.
Můj manžel má roztroušenou sklerózu. Už to s ní táhne takřka od osmnácti, takže jeden o druhém ledacos víme. I já to věděla, když jsem si ho brala. Tchýně mi po svatbě kondolovala. Medicína spíš tápe než by pomáhala, a tak jeho zdravotní stav je odměnou hlavně za jeho vytrvalý boj na vlastní pěst. Léta partizánštiny na boji medicínském mu vnukla myšlenku, že příbalový leták léčiva je zásadně bulvární informací, kterou on nečte, protože jen on ví, jak mu je a kolik toho má brát. Doktoři jsou nedouci a neví o neurologii víc než truhlářský učeň, tudíž je nutno jim informace zásadně podávat upravené a nejlépe je diagnostikovat se sám. Pravidelně první věta po příchodu do ordinace je: " Napište mi tohle v takovéhle dávce. Nashledanou." Ještě, že už ho znají.
Nikomu jinému neublíží vlastní ješitnost tak, jako nemocnému muži. Léta si živil skoliozu jen proto, že francouzské hole jsou přeci pro důchodce. A co dokáže napáchat jeho choroba spolu s umanutou ješitností v oblasti urologie...Kdo zná, ví.
Občas z něho, ta mrcha, udělá ležícího mrzouta nebo hysterického maroda. Nepřemýšlíme, co bude za deset let, za dvacet nebo za týden. Carpe diem.
Příbalové letáky čtu já, na konzultace pro jistotu chodím s ním. Občas mu musím prozradit nějaké to tajemství o lidské biologii, aby zjistil, že jeho báječný nápad ze mě udělá vdovu a z dětí sirotky, ale bojuje dál. Nikdy to nevzdal, dělá první poslední, aby bylo lépe. Nikdy si nesedl na zadek. Založil firmu, zaměstnal dalších deset invalidů a hodlá se s osudem prát. Docela mě mrzí, že za socialismu z obřadních síní zmizela a už se nikdy nevrátila otázka, zda v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví atd. Řekla bych i dnes ano. Letos máme deset let od svatby.
ToraToraTora
Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.
Tak to, milá Toro, před tebou smekám, život určitě nebude vždy sladký jako med. Obdivuji ale tvou i mužovu vervu, energii, houževnatost a bojovnost. To z vás dělá výjimečný pár. Simona
Pojďte vylíčit podivnosti toho vašeho. Čím vás štve a proč ho milujete? Jaké jsou jeho zcela typické vlastnosti?
Pište na adresu:
Nový komentář
Komentáře
Dante Alighieri — #26 Já když jsem mezi zdravými, tak také pořád koukám, jestli neupadnou a mám tendence je obsluhovat
když jsme spolu, ani mi to nepřijde. Je to zvyk. Člověk si zvykne na všechno
Tora-máš můj veeeeelký obdiv



Tora: krásně jsi to napsala a krásně se k tomu oba stavíte...
Jsi obdivu hodná žena!
Tvůj příběh mě moc dojal
a přeju vám oběma hodně síly!
Před tebou smekám!
Držím pěsti!
Moc toho o RS nevím. Jen jsem slyšela o tom, že nemocnému třeba na 3 týdny ochrne ruka nebo třeba najednou nevidí. A taky to, že obvykle po čtyřicítce skončí na vozíku.
Ten můj je zas skoro hluchej (i když je to porucha nesrovnatelně méně vážná). Můžu na něj mluvit jen když je u mě. Nemůžu na něj zavolat. Musím pořád dávat pozor, na jaké straně jsem (slyší na levé ucho). Došlo to tak daleko, že když od něj odjedu domů do Prahy, tak mám pořád starost, jestli mě ostatní slyší a je mi vždycky divně, když jdu po pravém boku druhého.
teda kloubouk dolu, musis byt ohromne silna zenska
preji Ti at uz je jenom lip
Hlavně si udržte humor! A ať to stále zvládáš!
Klobouk dolů před tebou i tvým manželem.Někoho položí i obyčejná rýmička,ale je vidět že vy se dokážete s osudem poprat.Obdivuji vás oba a držím palcečky.
Už dost, už dost, nebo si budu o sobě moc myslet
Držím palce, jsi skvělá - i tvůj smysl pro humor
Tvoje příspěvky mě vždycky pobavily, ale teď před tebou smekám. Někdo fňuká kvůli zlomenému nehtíčku, někdo si připadá uštvaný, když musí uklízet byt po dvou lidech, a ty žiješ nelehký život s nejasnou perspektivou a dokážeš si v něm najít to, co je krásné. A nelituješ se. Máš můj hluboký obdiv. Tvůj muž taky.
milá toro. ty víš, že mám pro tebe slabost. vždycky se mi líbil tvůj nadhled a smysl vidět něco vtipného i tam, kde by to možná jiný ani nehledal. ale dneska jsi mě přesvědčila, že jsi fakt klasa a já před tebou - a to myslím vážně - smekám

jsi frajer
Obdivuji Tebe i Tvého muže.Tahle nemoc je svině a vlastně ,která není.I když je Tvůj muž někdy rozhozený,mrzutý a nebo hysterický,ty víš alespon proč.Ostatní chlapi jsou taky ješitní a někdy protivní i když jsou zdraví.Můj manžel je po infarktu a za měsíc jde na operaci krční páteře.Ale je mu 57 a to už se opotřebení těla hlásí.
Tvého muže obdivuji, že si nevzdal , založil firmu a ještě vytvořil i místa pro další lidi.Přeji Vám v životě co nejvíce hezkých dní a nedejte se!
Díky, díky moc všem.
ToraToraTora — #11
jsi super ženská, hodně štěstíčka do dalších a strašněěěěěěěěěě dluhouhých let vám přeji 


Tanzánie — #14 Dokud je špatně, musíme se smát, protože bylo i hůř
ToraToraTora - obdivuju tvůj um psát o vážných věcech nevážně
átéčko — #9 je to těžké užila jsem si dost jako šestinedělka jsem se o něj starala když byl po infarktu nechtěl k bratrovi, tak dnes jsem ve svém bytě nejistá v jednom pokoji zemřela máma v druhém táta dodnes mám hrozný pocit když do těch pokojů jdu jsou vnich ted děti ,ale všude je vidím jak tam leží a po tátovi pořád cítím sprominutím ten smrtelných puch vše jsem vyhodila ,vyčistila ,vymalovala a nejde se toho zbavit a je to už 8 měsíc