Víte, co je „Nikdy, nikdy safari?“ Tahle hláška zazněla v kultovním seriálu Krokodýl Dundee. Znamená: „Nikdy s náma nelez, nebo se nikdy nevrátíš.“ U nás doma platí obdoba pro ne příliš dobré nápady: „Ať tě tohle nikdy nenapadne, nebo se už nikdy nevracej.“

Manžel slíbil dceři, že si na jaře pořídíme štěňátko na zahrádku. Budeme ho cvičit, zase budou dlouhé procházky, dovolené se psem a dáme mu jméno sir Rony II.

Byla jsem proti. Jednoho psa doma máme. Je to sice gaučák, na procházky moc není, ale i tak jsem byla proti dalšímu psu. Benjí je vitální a hravý jako štěně, přece jenom již je letech. Nový přírůstek by byl narušitelem jeho klidu a postavení doma. Na nápad jsem jenom pronesla: „Nikdy, nikdy safari.“ A bylo jasno.

Neshodli jsme se ani v plemeni. Já jsem milovnice asijských pasteveckých plemen. Jsem si vědoma toho, že mám malé dítě a pletivový plot, takže středoasiat nebo kavkazák by byl těžký kalibr. Jako rozumný kompromis se mi zdál šarplaninec. Jenže můj manžel raději ovčáky, svalovce a psy pro vojenský výcvik. Jeho favoritem je belgický ovčák malinois (malinoa). Hyperaktiv, výborný obranář i stopař. Věčně nabitá zbraň, co čeká na povel pal. Když už belgičák, tak bych byla pro groenendaela (groenenda a to „g“ se jakoby chrochtne). Líbí se mi moc vzhledově a povahově byl trochu jako náš Rony I., chodský pes. Milý, rodinný pes, přesto aktivní a úžasný chlupáč. Manžel prohlásil, že jeden chlupáč už mu stačil a nikdy nic chlupatého už domů nechce.

Jediné, v čem jsme se shodli, že nechcemem lakenois (lakenoa). Vzhledem mi připomíná spíše foxteriéra než ovčáka. I povahou jako by se vymykal. Sestra by uvítala dobrmana nebo irského vlkodava.
Naši touhu po štěněti jsme tedy odsunuli na dobu neurčitou. Už z toho důvodu, že hledám práci, nastoupím do ní a o malé štěně by se neměl kdo starat. Hned od začátku jsme ho strčit na zahradu nechtěli. Aby nám ho někdo neodcizil nebo neotrávil. Ujasnili jsme si, že budoucí společník nebude z útulku, chlupatý, ženského pohlaví a nesmí být týraný.

Plán to byl skvělý, nebýt mé kamarádky z dětství. Má známé z útulku pro opuštěná zvířata. Občas na facebook přidá fotku psů, kteří akutně hledají domov nebo pejsků týraných. Někdy mi rozum zůstává stát nad tím, čeho my lidé jsme schopní. Jednou na mě přes monitor vybafla fenečka belgického ovčák tervuerena (tervírn, či tervůren, e je neznělé) či jeho kříženka. Krčila se v koutě a pracovnice útulku pod fotku dodala popis, že s Bárou bylo pravděpodobně zacházeno jako v boxerkách. Snaží se proto pro ni přednostně najít zodpovědného páníčka, který by jí vrátil sebevědomí a dohnal socializaci, jak jen se to dá.

baruna

Otočila jsem se na manžela: „Podívej, jak smutně kouká.“
„Co to je? Nějakej smeták bázlivej, né?“
„Belgičanda tervíková. Měla být adoptována, ale selhalo to. Chuděra se potulovala po lese a nešlo ji odchytit. Má něco za sebou. Je to štěně, tak pětiměsíční. To je akorát do jara v bytě a pak zvykačka na zahradu.“
„Fena, jo? Zapomeň! Nikdy, nikdy safari, jasný?“
„Ne.“
„Tě vyhodím i se psem.“
„No co, každej správnej bezdomovec má svého psa.“
Pečlivě jsem sledovala manželovu mimiku. Usmíval se. Věděl, že to udělám. Ale zase chtěl hodit zodpovědnost na mě. Aby si mě mohl dobírat jako u Ronyho za jeho chodskou povahu. Dokonce byl tak hodný, že mi na druhý den domluvil odvoz.

Ráno mě a dceru vyzvedl tchán a jeli jsme se nezávazně podívat do Hněvic u Štětí, kde byla Bára ubytovaná. Po našem příchodu skákala na kotec. Olizovala mi ruku a bylo vidět, jak moc strádá. V tom mi přišla SMS od manžela: „Hlavně si zachovej nadhled. Ne že ti olízne ruku a vezmeš ji kvůli tomu domů.“
Těm jejím psím očím nešlo odolat. Zrovna probíhal úklid kotců. Tři lidé se starali o obrovskou smečku psů. Mají můj obdiv. Tuhle práci může skutečně vykonávat jen ten, kdo zvířata miluje. Mezi odrostlými hafany bylo plno nádherných originálů i čistokrevných ras. Všichni však vyžadující zvláštní přístup a péči. Bylo mi jasné, proč přednostně hledají pána pro Báru. Není čas se jí věnovat a nechtějí, aby dopadla jako ti dospělí. Je to štěně, psí miminko, které nesmí promarnit šanci na normální život a lásku člověka, která jí tolik chybí. Je to většinou lidská nezodpovědnost, která uzavírá psy do kotců v útulcích. A zase jen člověk může chybu napravit. Bylo rozhodnuto. Bára jede k nám.

Když jsem Báru vedla směrem k autu, přemýšlela jsem, kde je nějaký solidní most, pod který moc nefouká.

Jaké bylo přijetí do naší smečky, co na to starousedlík Benjí a přísně vyhlížející manžel? To se dozvíte příště. :)