Řeč je nejdůležitějším komunikačním prvkem v životě člověka. Přesto ji často považujeme za samozřejmost a nepřemýšlíme nad tím, jestli nám druzí rozumí. Mluvíme přece stejným jazykem, tak proč by nerozuměli? Jenže tak snadné to není.
Filosofové jazyka, jako je například Wittgenstein, občas spekulují o tom, že ve skutečnosti máme každý svou vlastní řeč. Jistě, používáme stejná slova, ale co jimi skutečně myslíme, to se druhý člověk nikdy nedozví. Protože mu to dokážeme sdělit opět jen s pomocí slov.
Většina lidí zkrátka není schopna telepatie – tedy čtení myšlenek. Zato jsme obvykle schopni sympatie a empatie. Sympatie je ve své podstatě snazší. Řecké „sympatheia“ znamená spolucítění. Sympatii pociťujeme k lidem, kteří jsou nám nějak příjemní, milí, máme je rádi. Cítíme s nimi, je pro nás tedy snazší jim rozumět.
Empatie je na rozdíl od sympatie z větší části vědomá, umožňuje nám porozumět pocitům a prožitkům člověka, který nám nejen není sympatický, ale dokonce nás může i odpuzovat. Empatie je obecnou schopností vžít se do druhého na základě vlastních lidských zkušeností. Empatií ovšem není nadán zdaleka každý.
Sympatie i empatie a vůbec naše schopnost porozumět druhému je v mnohém závislá na neverbální komunikaci, na postojích, gestech a na mimice druhého. Přitom v neverbální komunikaci vysíláme obvykle spíše signály zmírňující napětí. Proto především v komunikaci internetové dochází častěji k nedorozuměním a k eskalaci konfliktů – když se pak se svými „internetovými soky“ setkáme tváří v tvář, často zjistíme, že naše názory nejsou zdaleka tak odlišné a naše postoje neslučitelné.
Neverbální komunikace může ovšem působit i zrádně. Pokud máme tendenci vnímat více ji než obsah sdělovaného, můžeme se snadno splést. Zjevné podráždění partnera můžeme pak přičíst třeba tomu, že jsme zase zapomněly koupit pivo, a naprosto nám unikne, že se s námi pokusil řešit nějakou zásadní otázku.
Pokud bychom chtěli zobecnit, můžeme říci, že muži obvykle lépe vnímají obsah sdělení, zatímco ženy jeho neverbální podtext. Z tohoto pravidla ovšem existuje tolik výjimek, že je sporné, zda se vůbec jedná o pravidlo.
soutěž - balzám: galéra
Jak jste na tom Vy? Vnímáte spíše obsahy sdělení, nebo je pro Vás důležitější, jak na Vás partner působí neverbálně? Zažila jste už nějaké spory na internetu, ke kterým by v přímé komunikaci nedošlo? Jak se Vám lépe komunikuje – po internetu, po telefonu, nebo když na druhého i vidíte?
Nový komentář
Komentáře
hmmm, anglictinarka celej gympl opruzovala s tim ze se blbe tvarim (kdyz se tvarim normalne mam koutky pusy dolu) - kdyz jsem ji rekla ze je to muj normalni vyraz, vztekala jsem ze jsem drza....tak jsem to jeste korunovala tim kdyz jsem prohlasila ze to mam po tatinkovi...kdyz byly tridni schuzky, oznamila jsem rodicum, ze tentokrat na me bude stiznost a ze potrebuju, aby sel do moji tridy tatka a do brachovy mamka....tatka prisel s tim ze anglictinarka si stezovala ze jsem drza, tak prej se na ni jen tak podival....no a od ty doby jsem od ni zadny kecy neslysela
asi zjistila ze to fakt mame v rodine 
Seema: mám to podobně. fakt se jim pak nedá vysvětlit, že jsem to tak nemyslela a tvářila se FAKT "normálně"
pro mne je strašně důležitý tón hlasu....dokážu rozlišit i jemné nuance ironie a pak se podle toho tvářím nebo bavím
já se neumím přetvařovat, občas s tím mají jiní problém
ivana.kuglerova: Mně se zase ptají proč jsem smutná
A chodit celý den s pusou od ucha k uchu tak z toho asi zblbnu 
Ale ti co mě znají déle už mě s takovýma otázkama neotravují 
Neverbální projevy nepovažuji za stoprocentně směrodatné, i když mohou o nčem vypovídat. Na druhou stranu úplně obyčejný úsměv kolikrát dokáže divy
Seema: Někdy pomůže nácvik před zrcadlem
. Já třeba působím naštvaně, když jsem uvolněná - aspoň mi to lidi říkají... Povolím svaly na obličeji, ale v důsledku toho jdou dolů koutky i víčka - no a pak to budí dojem "nabručenosti"... Takže když chci působit líp, musím se na to soustředit 
.
Ale tedy lidi co mě znají mě znají jaká jsem a mám je ráda hlavně proto, že se obejdeme bez těhle masek...
No a ted mi reknete,jak to mam udelat,kdyz s lidma mluvim, na neco reaguji zcela adekvatne a nasledne se dozvim napr.:ty ses tvarila nastvane, prip. otravene, prip. cojavimjak..a pritom jsem naprosto presvedcena o tom, ze to tak nebylo...ma ja snad misto obliceje samostatne mysliciho trpajzlika, co si bez meho vedomi dela co chce nebo co? A nevysvetlim to tem lidem a nevysvetlim..a to mne znaji xy let..chjo..pusobim pak jako nejaky morous a to mne stve...
SENSITIVESKIN: Taky byly leckteré diskuse tak trochu podnětem k napsání tohohle článku
.
Vnímám, co mi kdo říká, ale hodně důležitý je pro mě i tón řeči, výraz tváře, sleduju prostě slovní i mimoslovní sdělení. Hodně se dá poznat i při telefonování. Při komunikaci přes internet se mi stává, že těžko nacházím toho správného smajlíka
pro všechny otázky je vzorem leckterá diskuse na ž-i
1 obojí
2 ano, ale spíš než nedorozumnění to nebyla vůle si porozumnět
3 je mi to fuk
Jista osoba mi smi posilat pouze maily. Na prvni pohled jsem k ni mela prisernou antipatii, pote promluvila - z hrdla se ji vydral hlas, kterym by se imho daly pohodlne otvirat zapecetene rakve a ve finale se ukazalo, jak je neskutecne pitoma
ten mail zvladam a to i slusnou formou. Ale beda jak me zastavi a neco chce...